nebeské tak sprostnými plenkami obinuté ležieše, vzdvihni svój rozum pod nebesa, tu se tomu podivíš, anoť tomu dietěti anjelé na čest zpievají. Pakliť se sprostnost jeho chudých jeslí nelíbí tvéj mysli, vzdvihni oči pod nebesa, uzříš hvězdu novu učiněnú, světlú, anať chválí svými paprslky narozenie Syna božieho.“
Těm se divóm zlý duch divíše, jakožto píše svatý Augustin a řka: „Když jest uzřel náš nepřietel diábel Syna božieho z Matky božie narozeného, tak znamenaj těmito divy, mi se zdá, žeť jest mohl v sobě takto pomysliti, řka: Kto jest tento, ješto jest přišel na tento svět bez mého věděnie? Nebť to viem dobře, že se jest z ženského života narodil, také neviem, odkud se jest počal. Aj toť matka jeho stojí před ním, ale toho věděti nemohu, kto jest jemu otec. A to mi jest nade všeckno divno, obecným li jest to přirozením, čili jest kterým jiným činem jměvši syna, matkú jsúci pannú zuostala. Aj toť leží v kolébce, maličký jest, dětinsky pláče, svú tvář slzami obmývaje, připodobnává se ke všem smrtedlným lidem, to svým pláčem ukazuje. Ale nižádného dětinského šeredenstvie na něm neznamenám, vizi jeho, an v sprostných plenkách leží a nad ním se světlá hvězda stkvie, jemuž také anjelé zpievají, pod nebesa se vznášejíce, novinu divnú, jiežto já rozuměti nemohu, světu zjevují. Toť jest nikda neslýcháno ani kdy vídáno, aniž tomu mohu rozuměti, aniž toho, což slyším, mohu strpěti. Člověkem se narodil, a již se jemu jakož bohu milému. Nikdy mi se toto od počátku světa nedalo znáti ani se to kdy přihodilo, by se kdy člověk narodil, v sobě nedostatkóv člověčích neznaje. Protož odkad jest toto sešlo na tomto tak nové i tak mocné porozenie? Mezi hřiešnými se jest narodil, od smrtedlné matky pošel, avšak nad jiné lidi přečistý, protož nic na jeho porození nenalézám, ještoť bych svú libost jměl. Velmi se toho bojím, by mne mé moci nezbavil. Co učiním, kam se obrátím? Jeho mocnějšieho čiji, nežli sem já, a k tomu za to jmám, že u mém královstvě kralovati chce. Protož toho se bojím, by tento ten buoh nebyl, ješto nižádných na sobě nedostatkóv nebude jmieti. Avšak by byl toto buoh, kterak by trpěl ženského přirozenie nedostatek? Ktož by tomu věřiti mohl, by buoh tak v sprostných plenkách ležeti mohl a dětinsky plačtivě kvielil? Ktož by toto slyše nezasmál se, by buoh z ženských prsí pokrm požíval a nadto nade všecko ano se jemu jiesti chce, ktož to kdy kterým rozumem móže dovésti, by se kdy bohu jiesti chtělo!“ Protož tu praví svatý Augustin,
