Nechválímť já znamenie hrdosti obecně, ale vystřiehám, aby nevždy znamenie hřiecha měli za hřiech; a sprostnýmť mluvi, aby v své sprostnosti nezhynuli. Protož, když ste písma neprozřeli, poposlúchajte někdy učených lidí; a že nemóžete v srdce jiných vjíti, pro podobenstvie a znamenie hřiecha neraziť, by drze súdili jiné, jako by oni svými činy k věčnému slušeli zatracení. Neb k věčnému zatracení ižádný neslušie jen pro smrtedlný hřiech; a smrtedlný hřiech nikdy nenie, donidž všie věcí milost k bohu neb k bližniemu nepohasne. A toho sám v sobě člověk nevždy pozná, co pak v jiném? Nemohuť také tohoto zamlčeti, neb to bývá mezi lidmi, že některý velmě se vsvietí milostí k bohu, až jako vsviedí, ež by se od něho i jiný někto mohl zapáliti, právě jako uhel živý, ale jakž jej potká protivenstvie neveliké, tak pohasne, tak zčrná; a druhý bude zdáti se studen u božiem milování; a když ho potká protivenstvie, teprv se rozhorčí; neb se j’ v něm tajila milost, ale většie j’ byla, nežli v onom. Právě týmž podobenstvím, jako kámen vápenný, když shoří, potom bude studen, ale když naň vzlé kto vody, rozhorčíť se; a uhlík horký, světlý, velmi sviedí horkostí, a málo naň vzléš vody, takť zhasne. Protoť to pravi, aby nábožní ne všech odsuzovali, ač nevidie kterých plápolíc milostí; nebť sám bóh vie, kéť jsú jeho, a nám vše j’ schováno v nejistosti, jenž plápole, móž u pokušení pohasnúti; a jenž se zdá studen, móž se v něm u protivenství milost rozmoci. Znamenajte, co j’ buoh odpověděl Eliášovi, když jest řekl: „Aj, hospodine, zrušili jsú tvé oltáře a zbili jsú proroky tvé, a já sem jediný ostal, a hledají mé duše.“ Odpověděl jemu