že mnohé vdovy lépe svú věc zpósobují, své sbožie neb své dietky, nežli by bylo za jich mužóv zpósobeno, i dluhóv mužových zbývají. A pakli pojmějí práce, však s boží pomocí to přemohú, any by i za muži mosily trpěti, co by na ně bóh přepustil.
Vídáme také, že s dobrým statkem jdúc za druhé muže, bývají v hoři, i mužie jim nepomohú, nie skrze muže bývají v hoři, a skrze to druhé vdánie. Kteráž má dietky, těch se jest jako odřekla a s nimi se téžměř zavraždila, i toho muže, kteréhož jim otčimem pojme; nebť sobě věč neradi přejí. Pakliť pojme muže, an má děti, a ona druhé, všem hyběti, anoť kramol, anoť lopot, anoť závist i svárové. A kto je vie, neřku, by mohli snažně slúžiti bohu; ale v té burdě vystřehú li se také hřiechu smrtedlného? Téžť řku mužóm, jako ženám, všeť jest jedno. A toť očité znamenie, že nenie ovšem počestná věc druhá svatba. Neb ktož se žení druhé, neb vdovu pojme, ten věč knězem býti nemóže; v tom jest ztratil to duostojenstvie. Ale po první panně móž, chce li, neb ještě i za nie, kdyby sobě z dobré vóle povolila oba, chtiec slúžiti bohu; leč by to jinudy ztratil. Byť kostel v druhých svatbách nerozuměl někaké nepočestnosti, nikakežť by toho neustavil. A ještě viece bránieť práva pod velikú pokutú kněží, aby nepřižehnávali vdovích svateb s tú slavností, jakož by měli panny přižehnávati otdávajíc; ne proto, by bylo hřiech, vdáti se druhé; ale že nenie též znamenie, jakož manželská svátost znamenává. A že sem o tom pannám psal dřéve, zalíbiti li jest lépe čistotu, či nezalíbiti, o tom tuto mluviti nebudu viece, než stolik, že nerazi slibovati toho, což by člověk nenaplnil. Ale slíbí li a naplní, učiní dobře, že slíbí. A donidž která vdova stojí po leckakýchs věcech světských, dotuď já jí netuši dobře. Vídal sem to, že všie věcí odkládaly se některé za muž jíti, i vlasy sobě po muži uřezavše. A když jim bylo mílo k světu, chovaly sebe rozkošně, píc a jedúc jen což lahódku, až sobě opět vlasy odchovaly, řkúc:
