božím, do toho času, až bychom i mohli pořiedně toho prázdni býti. Pravíť veď svatý Pavel, aby vdova své děti odchovala, a tiem se jako oplatila svému otci a mateři, ješto jsú ji také byli odchovali. Ano j’ i to podobné k tomu, že se má otci i mateři člověk asa v svých dětech oplatiti, ješto die žaltář: „Miesto otce točíš a mateře narodiliť jsú se synové.“ Pakli kto má otce aneb mateř, kto toho nevie, že pro ižádné náboženstvie, leč by byl za jich síly šel v zákon, nemá jim dáti obmeškánu býti? Neb což otci a matery činie dětem dobrého, donidž sobě nemohú rady dáti, jistě jsú týmž děti jim dlužny. A že nelze sě jest ještě vplně oplatiti otci a mateři, jakož Aristotiles dovodí toho, protož oplať se jim asa v svých dětech neb vnúčatech; aneb v jiných dětech otcových neb mateřiných, neb v jich vnúčatiech. Uzříš li jim potřebu toho, aniť snad osiřevše, nemohú sobě rady dáti, odchovaj je, přiveď je k jich stavu, dětiť jsú neb vnúčata otce tvého neb mateře; takť by rádi byli jich dobrému, jako tvému. Protož naplň jich vóli, nedaj jim býti obmeškánu, jelikž najdál móžeš; pakli toho neučiníš, neoplatilas se otci svému. Protož hlasně volá svatý Pavel, řka: „Ktož o svých a najviece o domovitých péči zamešká, u vieře jest odpověděl a horší jest než nekřesťan;“ neb točíš židé i pohané o svých mají péči. V písmě duom často rod miení, a tak přívuzní mohú také dobře slúti domovití, o nichž svatý Pavel velí péči mieti. Pakli kto die: „Však jest Kristus onomu, ješto j’ za ním nechtěl jíti, jeliž by pohřebl svého otce, řekl: Nechať mrtví své mrtvé pohřebují.“ Tomu slovu já tak rozumiem, že ten otec nebyl živ u vieře Jezukristově a v milosti. A tento syn jeho byl počal ožívati duchovně; byl li pak ostal s mrtvými, byl by s nimi ztratil život své duše. Protož jemu i řekl Kristus, aby šel po něm, a nechal, aby mrtví o svých mrtvých měli péči. Ještě veď i dnes, než by kto k vieře nepřišel pro svého otce neb pro děti,