pravé milosti, ale jich sboží chtiec, řkúc: „Umřeť baba, aneb uslekneť kmet, a já budu mieti sbožie.“
Tak byly v Římě tři vdovy, a nikakž nechtěly za muž. A když tázali jedné, proč za muž nechce, řekla: „Ižádného nevědě, kto by mi chtěl raději, než sboží mému.“ A druhá řekla: „Ještě j’ mój muž vždy živ v mém srdci, kakž bych dva jměla?“ Jest liť to z milosti řekla, nebo poctivým studem, že j’ se jí to zdálo nepočestno i po smrti prvého muže k druhému se přiložiti, jistěť jest duostojna chvály. A pakli j’ snad byl ukrutný, i byl jí ještě jako živ v srdci, neb řiekají: „Zlé se dlúho pomní,“ tehdyť jest nebyla nemúdrá, že j’ pro malú lahodu nechtěla se vážiti lopoti těžké. A tak naházie se ještě i dnes, že múdré panie po nesnadných mužích tak ostávají; i mohú dobře s Davidem řéci: „Dobro j’ mi, žes mne ponížil, hospodine, abych se naučila tvým spravedlnostem;“ jako by řekla: „Dobře mi se stalo, že sem s mužem nesnadenstvie pokusila, abych potom ostanúc vdovú snažnějie slúžila tobě.“ Třetie vdova ta proto nechtěla za muž, řkúc: „Měla sem muže velmi dobrého; nebyl li by tak dobrý ten, kteréhož bych pojala, kak bych ho mohla milovati? A pakli by tak dobrý byl, vždy bych se bála, aby opěte neumřel.“ Ty vdovy byly jsú pohanky a nerozuměly sú, by ze vdovstvie odplata duši byla věčná; avšak se jim nelíbilo vdáti druhé. My pak křestěné, majíc čáku k odplatě věčné z duostojenstvie vdovieho stavu, a pokusivše, kak se j’ v manželství přenesnadno obierati tomu, ktož miluje boha, i netbá na svět, vidúc, že j’ nesnadno světu slúžiti i bohu, mohli bychom se dobře střieci svateb druhých, zdali bychom asa některé lopoti světské byli prázdni. Vždy to pomním, kakž kolivěk, když se ženiti chtěch, netbal sem na to, ješto sem slýchal ještě za mladu od své báby, jež jest byla předobrá žena v počestné sprostnosti, že j’ řiekala: „Ba, milý hospodine, kak jest to, že mají vdovy odplatu větší, než manželé? A čím máme lepšie bydlo a pokojnějšie než v manželství?“ Vídáme to také před sebú často,
