šarta, než křivě dobyti, aby mohl almužnu dáti.
Čtvrtý dar bohu vzácný jest: navrátiti zle dobyté tomu, komuž jest učinil křivdu. Ale toho daru velmě črt nerad vidí; protož snáze j’ lidem almužny veliké činiti, kostely stavěti, zákonníkóm dávati mnoho, než vrátiti cizie. Avšakž nerovně lepšé jedno druhého.
Pátý dar jest potřebného v jeho núzi založiti, pojičiec jemu ve jmě boha, ale ne na lichvu, aby sě mohl podlé svého stavu založiti. Neb když pro lichvu lidé zlí pojíčejí, tehdy velím viece, ktož móž, má pro buoh druhému pojičiti; avšak, umie li, móž se vystřieci oklamánie.
Šestý dar jest, z něhož nás buoh až upomíná; tak jemu jest od nás vzácen pro naše dobré, což ho v něm vidí; to jest, abychom odpustili, ktož nám jest co učinil protivného; neb jest řekl: „Neodpustíte li vy svým protivníkóm, ani váš otec nebeský odpustí vám.“ Jeden mistr na knihy třetie o hlubokých věcech, kak sme dlužni odpúštěti dlužníkóm neb protivníkóm našim, pokládá, řka: „Z té křivdy nebo škody, ješto sě komu stane, přicházie trojie věc tomu, komuž se děje křivda. Najprv, vnitř v žádosti kakás nechut. Druhé, jež trží člověka vně v skutce znamenie té nechuti. Jako když kto svého protivníka mine, osupě se, neb hlavu křivě od něho. Třetie, že právem hledá, aby jemu bylo odloženo.“
Prvnie, točíš ta nechut v žádosti, má inhed minúti, jakž člověk sám k sobě příde; neb ač zlý skutek mrzí mě v mém bližniem, ale on mne proto mrzeti nemá, a tu mrzkost mám inhed spustiti s mysli.
Druhé, točíš znamenie nechuti, kakž kolivěk člověk móž jmieti k svému protivníku, aby on se tiem upamatoval; však když prosí milosti beze lsti, a když chce to zaviněnie odložiti podlé toho, jakž móž, má člověk spustiti, a podlé jiných dáti jemu „Dobrý den!“ neb „Vítaj!“ aneb poděkovati, jako jinému, když ho on tak pozdraví. A k tomuť
