máte sbožie, a oni nedostatky, vy jim polehčete vaším sbožím, a oněch odplaty podlé jich nedostatkóv budete účastni. A ktož má viece, ten správně má dáti viece; jakož starý Dobeš učieše svého syna, řka: „Budeš li mnoho jmieti, dávaj hojně; pakli málo, i z toho se také zdielej.“ Ale že ižádný nestatčí všem spomoci nedostatečným, znamenajme, coť die k tomu svatý Augustin; praví: „Když všem nemohu býti probytečen, těm najprv mám pomoci, ješto miesta a času neb kterýchž koli věcí příčinú jsú mi jako z náhody kakýms otdielem přijednáni.“ To vykládaje, zdá mi se, svatý Tomáš, praví: „Proto die „miesta příčinú;“ že nenie člověk dlužen po světu hledati potřebných, jimž by pomohl; ale dosti na tom k spasení, když těm, ješto se jemu nahodie, ukáže milosrdenstvie, pomoha jim. A také jest přičinil, řka „a času;“ že nenie dlužen člověk budúcí potřebě druhého pomoci; ale dosti, když k té potřebě, v nížto jest, spomóž jemu. A také přičinil jest „neb kterýchž koli věcí příčinú;“ neb člověk najvětší péčí dlužen jest svým přívuzným podlé toho, jakž přívuzenstvie jedno blizšie, druhé dalšie. A to sezřiec, slušie znamenati, trpí li kto takú núzi, že nenie zřejmé, by jemu jiný mohl spomoci k té potřebě; v takú příhodu dlužen jest každý, skutek milosrdenstvie učiniti; ale když jiný jest neb přívuznější, neb bohatější, jenž onomu móž a chce pomoci; aneb když onen netrpí tak přielišné poslednie núze, nenie dlužen ižádný tak, by točíš, nepomoha, smrtelně hřešil; ale pomóž li, vždy dobře činí.
Ktož pak hojně almužny činí, dobře činí; neb dobrá věc jest pomoci jednomu hojně z jeho nedostatkóv; ale ne tak hojně, aby měl přieliš k svému běhu; neb lépe jest, několikem pomoci z núze, než jednomu, jakož sem řekl, dáti přieliš. Ale v tom slušie znamenati, že jednomu nedostatečnému viece jest třeba, než druhému; neb podlé stavóv rozličných rozličné lidé trpie nedostatky. A některý lépe by se k něčemu
