vigiljie o tolikto lekcijiech, a dámť tolikto;“ a on by řekl: „Ne, za tolik toliktoť řku; chceš li tolik, daj mi tolikto!“ toť by bylo svatokupstvie. Ale pros, nejednaje, a daj pro buoh, což chceš, a on, chce liť z milosti pěti, pěj; nechce liť, nechaj. Nemni, byť byli kteří penězi duostojni, svaté mši neb modlitvám býti přirovnáni. Pakli by, vida, ano kněz službu boží krásně vede, dával jemu tiem radějí, a jinak by jemu nedával, což nejsi dlužen, toť by zlé nebylo. Pak na zpovědi mše zaprositi přikazují, těch mší u toho kněze neslušie tomu, ktož rozumie, zaprošovati; neb učení v práviech pravie, ež by nejměl těch mší ten kněz sám pěti, ješto j’ je skázal.
Dáváme také bohu dary vděčné, když ve jmě jeho chudým jeho almužnu dáme, slitujíc se nad nedostatečným, a milosrdenstvím k němu se hnúc; neb milosrdenstvie velmě hřiech očištievá, a almužna. Praví Kristus: „Dajte almužnu, a hlédaj, všeckoť vám jest čisto.“ Mnozí mnie, by nebyl člověk dlužen almužnu dáti z toho sbožie, kteréž má, leč tělesně, leč duchovně. Ale praví svatý Tomáš, že j’ každý dlužen k almužně; a ktož nečiní almužny, bude věčně trpěti. Jakož jest sám Kristus řekl ve čtení svatého Matěje, že v súdný den die zlým: „Byl sem lačen, nenakrmili ste mne!“ a tak i o jiných skutciech milosrdných. Ale však tomu slušie rozuměti, že toho, ješto sobě jest pilná potřeba, neb pro se, neb pro ty, o nichž má péči jmieti, nenie dlužen člověk v almužnu dáti; neb každý má sám svú a svých, jimiž vládne, potřebu najprv obmysliti, a potom z toho, ješto jako zbývá, chudým pomáhati. A také, ktož vidí čí potřebu tak velikú, že by ztratil život, nemoha pomoci sobě, nepomóž li jemu svú almužnú, také by smrtelně shřešil. Jakož praví svatý Ambrož: „Nakrm toho, ktožť by od hladu jměl umřieti; neb neživíš li jej, zabil jsi jej.“ A tak z dluhu a z přikázanie jest dáti almužnu tomu, kohož kto vidí v také poslední núzi. A také,
