Dobeš svému synu, řka: „Jakž koli móžeš, buď milosrden,“ točíš čímž tě buoh daruje, tělesným li sbožím, mocí li, silú li, múdrostí li, vším čiň skutky milosrdné; na toť buoh to dává všecko, aby tiem sobě člověk zaslúžil milosti božie.
Přeběhvše to tak nynie krátce, vraťme se k tomu, když své sbožie, jímž nás jest buoh daroval, chcem bohu na čest obraceti v obět a v almužny, kterým to má býti činem, aby byla libá bohu obět naše. I nemlčí písmo k naučení nás k tomu; neb v prvých knihách Mojžiešových pokládá dva, Abele a Kaina, ješto jsta obětovala bohu obět. Jednoho j’ byla vzácna, ale druhého nebyla; neb jeden se dělil právě s bohem, druhý neprávě. Protož ač jsta oba právě učinila, obětujíc bohu, však od jednoho buoh přijal vděčně, a od druhého nepřijal. A jakož svatý Augustin praví, řekl buoh onomu, od něhož nepřijal oběti, točíš Kainovi, když ryl srdcem, závidě bratru: „I proč se mútíš? Či li nevieš, ač by dobře obětoval, a zle rozdělil, ež by shřešil?“ Hlédajte, kakť učí písmo, obět libú bohu obětovati; aby právě najprv dobrým úmyslem obětoval svú obět; druhé, aby právě rozdělil. Co j’ to „rozdělil právě?“ Točíš, najprv sě člověk obětuj bohu; a cožť se zdá podobné svého statku, kterým by činem, móž obětovati s sebú, jako k znamení a ku paměti, ežs sě obětoval. Neb když se j’ obětoval, žádaje se slíbiti bohu nade vše, tehdy j’ vše s sebú obětoval, když ve všem hledá vóle božie; ale ktož sbožie bohu obětuje, v almužny li, na zádušie li, v ofěru li, a sám se protiv bohu světu; ten jest zle rozdělil, nebude vzácna jeho obět. By měl celé královstvie, a to dal v almužnu, a se v hrdost neb v závist, v hněv neb v lakomstvo, opět žádaje, ač by protiv pravdě i méně žádal, než jest dal pro buoh; aneb sě poddal lenosti neb lakotě neb smilstvu, ještě by sě zle dělil, neprávě s bohem, nebyla by vzácna obět jeho. Což pak toho oběť bude vzácna, mlčiec o mnohém podobném k témuž, ješto někto, chtě kláti, pójde s krošem k ofěře,
