[94r]číslo strany rukopisutvú moc, ješto ji nynie máš, hara, hara; tať jest velmi malá a brzká a k tomu nejistá; dnes mne mocno, a kto vie, kto tebe zajtra! A k tomu s mi již mocí svú otjalo tu najvětší věc, co s mohlo, již nemóžeš ničím moci své tak mocně nade mnú ukázati, pro něžto bych se tebe báti měl aneb báti chtěl; takéť sem již po větru pustil hruozy a bázen tvú jako jiný prach. A také praví Seneca, ten mistr: „Ty, ješto s komu poddán, buď nad tebú kteréhožkoli najvětšieho řádu člověk, jsa práv, neboj se jeho ani koho, neřku tú nebázní, oč by kdy od koho nevinně byl potkán.“

Ale ty, Neščestie, pomni dobře, že s mi pravilo dřiev v své řeči, že s bylo od počátka světa a že ješče do skonání světa býti máš. Zda s mě tiem chtělo ustrašiti a uhroziti, bych se tebe proto lekal a bál, totíž snad mnělo, by[hb]by] by by velmi dobře povědělo, bych já tomu totíž nerozuměl? A kde se skryješ? Medle, Neščestie, slyš! Když pak vešken svět dokonán bude a všechny věci konec vezmú, pověz mi, kam ty se pak poděješ a kde se skryješ, poněvadž sú jedno dvě cestě na onen svět: jedna jest dobrým, zaslúžilým lidem do nebeského královstvie, úzká, a druhá zlým a hřiešným lidem jest do pekla a velmi široká? Bych já [94v]číslo strany rukopisuřekl, by s dobrými v nebeském království mělo býti – a ty samo nepravíš, by dobré bylo, a k tomu nebeské královstvie jest jedno dobrým lidem připraveno, a ty člověk nejsi, jakž sme od tebe slyšeli, – tam vždy opět nepůjdeš; než poněvadž člověk nejsi, než, jako já rozumiem, někaký stien člověčí a nětco zlého, ješto z ničehéhož nepošlo, já za to mám, že nikam jinam nepójdeš jedno tam, kdežto všickni zlí a vše zlé přebývá, u pekle, u propasti hluboké, ješto konce psotě a biedě nikdy nenie aniž bude na věky. Avšak, Neščestie, netolik bych tobě hověl dotud a tebe zde na světě nehaněl a tobě nepřimlúval pro svú utěšenú, než věz to také uplně, bez pochybenie, žeť na tě vždy proto volati chci, na tě křičeti, tě já chci v své vlastní tajemné knihy vepsati, ať by tě potom po mé smrti všickni dobří lidé, všickni dobří tovařišie, jimž panny a panie jsú míly, znali v téj zlosti a se mnú zde i na onom světě litujíce volali bez přestání, o tobě piesně, rýmy, knihy zvlášče skládali a všady je rozdávali a sami je často čtli a jiným je rozdávali, na nich by nic jiného psáno nebylo nežli: „Ach a běda a hoře na tě, zlé a hanebné Neščestie!“