[81v]číslo strany rukopisua řka: „Většiemu člověku větší zlé se protiví a opakuje.“ O nás lépe a plnějie slyšeti muožeš, když mezi mistry rozumnými budeš a při těch, ješto je sám znáš, světského i duchovnieho úřadu, nyniech za tvých časů.

Tožť již naše moc k tomu, což ty tiežeš a oč stojíš; než jakož nás tiežeš, zvlášče kteraké sme postavy, Tkadlečku, tiežeš nás, ješto smy nikda tak svobodně neotázáni, než nedarmo se o druhé neznámé věci rád pokúšieš z svého všetečenství a chtě ledačehos dojíti a zvěděti. Nesklamalť jest Aristotileš mudřec, ještoť v svých prvních knihách O nebi a o světu píše řka: „Lidé vždy radějše a víc milují uměti to, kteréžto těžkým duovodem dokonají a neznámým smyslem toho dokázati musie, nežli to, ješto smyslem snadným a duovodem obecným se dokoná, a řka, že to, což jest neznámo…“ A ty s o to a pro to mnoho královstvie zjezdil, mnohé země ohlédal; věz, žeť nám moc ta dána není, bychom pravili, kterak sme aneb kteraká jest moc naše v sobě sama. To, co s nás dřieve tázal, ktoť sme, toť sme s uodpuščením vypravili, bychom tobě pak nad přikázaní pravili co dále, proti sobě bychom učinili; ty toho také netěž věděti. Pravíť Aristotileš: „Ktož zjevuje své tajemstvie jemu zapo[82r]číslo strany rukopisuvěděné, ten jest zkazitel a zrušitel tajné[fp]tajné] a gine pečeti nebeské.“ Ty nás o to netěž, coť praviti nemáme.

Než abychom tebe vždy některak odbyli, ne tak, bychom co klamavého chtěli pověděti než pravdu, ač ne na všem[32]zde znovu omylem uvedeno: Ač ne na všem, tobě postavu svú ukážem; však větčí[fq]větčí] wieczy diel zvieš. Ztěž se, kterak sú nás Řiemeníné malovali, ješto lidé múdří slúli. A tiť sú nás tak malovali, jakož sú srozuměli a jakož sú nás znali, ač ne uplně, jakož sme v své osobě, však i tak, jakož sú nás vypsali. Slyš! Za let toho Romula, jenž Řiem vysadil, prvé založiv Řiem, což mohl najšieř, v něm chrám jeden tu učinil, v němž rozličné bohy, totíž modly učiniti kázal. Mezi všemi svými bohy kázal jest nás takto vymalovati a vypsati, a potom jeho náměstkové budúcie po časiech se rozmnoživše kázali nás z kamenie vytesati a ozdobně, dobře, rozumně vykrášliti a okrášliti takto: Byla osoba aneb zpuosoba mužská velikého muže, a ten muž seděl na jelenu, a ten jelen byl vydělán jako k běhu chtě skočiti; muž ten, jenž byl na jelenu, tomu byly oči zavázány, že jimi jako nic neviděl. Tomu muži z úst jeho pršely jako jiskry ohnivé, a ty jiskry sem i tam letíchu; jedny se zažehaly, čehož se chytily, a široce šly, druhé jiskry uhasly a zmizaly. Ten muž také v svú obú