mú[80v]číslo strany rukopisudří lidé, a jiní rozliční mistři pohanščie, tiť sú nás lépe seznali a poznali nežli ty, a zvlášče mudřec pohan Aristotileš. Aj, i tázal s nás, kto sme my; již to slyšíš, kto sme my. A potom s tázal, co sme my. Slyšal s tehda, Tkadlečku, my sme nic a smy nětco. Tak sme nic, neb sme ani živi, ani mrtvi, ani tělo máme, ani kterú podstatu tělestnú, ani máme byt, ani máme duchu, ani sme k vidění zpósobeni, ani k omakání, ani k držení zjednáni, aniž jíme, aniž pijeme, aniž spíme[fn]spíme] ſpieme, aniž odpočíváme, aniž kdy ustanem. Ano nám Aristotileš, ten mudřec, svědek toho jest v svých třetích knihách Metafyziky a řka: „Věčná věc nepotřebuje.“ Ale takéť sme nětco, nebť sme všeho stvoření protivnost a protivenstvie, neb bychom se komu protivili kterým protivenstvím nepodobným, ale podlé našeho vysazení, jakož sme k tomu vysazení vydáni; všickni lidé na světě se s námi nesjednávají, ani často běhajíce utiekají, ne pro naši zlost, ale pro těch jistých lidí lehkost, jenž nás běhají a s námi jako v jeden úmysl uhoditi nechtie. Myť sme však úhel z kamene, a ne z kamene tesaného, a netesaného a tvrdého; oň se každý živý člověk utkne a oň se obrazí i urazí. Myť sme zase také šachta hluboká nevětrná, mnohými hnilými štemflemi [81r]číslo strany rukopisupodsazená, v nižto[fo]nižto] wiezto kdy kto nepořádně upadne, nebrzo se sám z nie vybéře.

Hleď, Tkadlečku, a zpomeň to, za tvých časuov co jest mnoho múdrých, mnoho zpupných, mnoho učených, mnoho mladých, bujných, mnoho starých, chytrých, mnoho milovných, světských, mnoho jiných takýchžto lidí, ješto s králi, s kniežaty, s hrabí, s jinými mocnými lidmi, jakožto s ciesařovnami, s královnami, s kněžnami hostajně a letně bydlili, ješto je téjměř vešken svět ctil a je ve cti mieval pro jich veliké cti a pro jich svobodnost, ješto ji měli mezi mocnými lidmi: všakť sú v šachtu našie moci, v naše protivenství upadli; těch mnoho, ješto ty je i podnes znáš, tiť sú tak na světě, jako by jich nebylo. Tožť rozptýleně pro nevděčnost jako Židé pro mannu jsúce na světě známých se lidí kryjí; lidé jich známí, druhdy i přietelé přirození je v našem protivenství vidúce jich neznají; ač je znají, ale činie se jich často neznajíce neb jich nevidúce, a ač se po přielišné známosti tajiti nemohú, ale netbají jich. Toť sme my to, ješto toto všecko jednámy, a čím větší člověk byl podlé cti na světě, tiem jej hrubějé podtisknem pod se, když se jemu opakujem. Ano to Aristotileš mudřec shledav i píše o tom v svých osmých knihách Topicorum