jin[55r]číslo strany rukopisudeť praví týž mudřec: „Jakožto kuoň krotký jest vzácen mezi lidmi nad kuoň plachý a neokrocený, tak jest vzácen člověk rozumný nad nerozumného a nad hlúpého, nesmyslného[cp]nesmyslného] neſmilneho.“

Též již tobě, Tkadlečku, řéci musíme: My tobě vždy pravdu pravíme, coť rozumíme a jakož se nám podobně ke všemu dobrému zdá, a ty s námi vždy podobnú řečí děliti se nechceš. Znáti jest, že s nebýval při téj přísaze, jižto jsú činili učedlníci toho mistra, jemuž jmě Ipokras, o němž se tak praví: Když učedlníka kterého v svú kázen přijímal, bral najprv od něho přísahu, ať by byl v řeči své tich, nemnoho bez potřeby mluvil, měl při sobě stud na všech činech, rozšafnost a zřiezené činy; túž přísahu jest i od nich brával, když je kam rozeslati chtěl. Jistě my od tebe toho neshledávámy, ač snad mníš, by mnoho rozuměl. My s tebú mluvíme pěkně tíše, ty pak skřeklavě; my rozumně, ty beze všeho potaza a otaza; my pokorně, ty hněvivě vdy namluvíš. Avšak praví mudřec Anastarsus: „I co jest dobré[cq]dobré] dobe a zlé na člověku aneb čím sobě člověk muož zle a dobře učiniti?“ Odpovídaje k sobě sám řka: „Jazyk v člověku.“ Hleď, hanebný a dosti jako nesmyslný[cr]nesmyslný] neſmilny Tkadlečku! A rozvaž ty řeči dobrých mudrcuov, a rozvažuje slova svá, jenž je zazykem svým dosti nepodobně kuješ, pomni se a buď sám při sobě věda, kdy, kde a k komu co mluviti máš!

Hej, Tkadlečku! Činíš jako zlý mlynář: pustě kola mlýnská, aby se mlely, i sám jde