fale[53v]číslo strany rukopisušnějšie nežli črt, ty si pak nelítostivějšie nežli který zúfalec, a ty s snad jedno přivyklo tomu a jiného nemáš za utěšenie, jedno se smieti, když na tě kto pláče a když na tě kto úpie, když na tě kto lká a křičí.

Znamenám já toho již pohřiechu, ač nerad, žeť se člověk na tobě dobrého nic nedochová. Nedarmoť řiekají lidé: „Stalo mi se, po neščestí, veliká škoda.“ Než chciť tobě to řieci, a ty, Neščestie, slyš! Tú dobrotú, ješto ke všemu božiemu stvoření máš, též děkovánie zase mieváš ote všeho. Jáť všecko přezřieti musím a mlčeti musím a viem, proč hanebně mluviti nesmiem. Nicť bych se tebe na tom nebál, než toběť se dostává té, ještoť se já jie stydím, a tož té, ješto veliký diel světa pod sebú má a viece čaká; a ta jest mnohých lidí i mé země koruna[cj]koruna] koruny svěcká, svrchnie a mocná paní a vladařka mnoho dobrého i mne samého[ck]samého] ſamey. A ta netoliko ty jí[cl]jí] gſy, ale ona tebe sama viece jest mocna.

Avšak jakžť jest kolivěk, volati[cm]volati] wolatit chci a toho nenechám pro žádnú věc. By ty ještě chytřejie se mnú, a toho řečí svú lísavú a sladkú, zacházelo, jáť vždy volati chci na tě, neboť jich mnoho dobrých vie, žeť mám oč mluviti, proč volati, z čeho lkáti a plakati. A o to, oč já mluvím, oč já křičím, oč já pláči a vzdychaji, tebeť se, Neščestie, nic nelekám, tebeť já nic netbám, poněvadž sem se již lidí neostydal, tebeť se pak nadto báti nechci. Núze konce nemá, a zda již núze nenie, a já vešken již jsa zdráv a bez nedostatku na svém jinošském těle, i vadnu, vnitř schnu i vešken míjiem, zvěhla[54r]číslo strany rukopisusiti