[42v]číslo strany rukopisua řka: „Ze všech přátel najvětší v čest mieti slušie, ješto koho k smyslu, ješto k rozumu přivozují, a viece nežli ty, ješto na svět pomáhají. Neb ti, ješto na svět pomohú, ti jedno učie na světě tělesně živu býti; ale ten, ktož koho k smyslu a k rozumu přivede, ten toho učí dobře a rozumně na světě živu býti a s rozumem, což činí, činiti.“ Již vždy rozuměti móžeš, coť pravíme. Nenieť ten člověk na světě, jakož ty mníš a sobě s tak hlúpě již umyslil, byť při sobě měl vše dobré; nebť nejeden má onyno dobré obyčeje a snad bezděky, onenno jiné, snad pro se sám, onenno opět jinačejie snad z svého stavu anebo z naučenie, onenno opět jinačejie, chtě se v tom lidem slíbiti, jako vlk, vzav kápi na se.

Ještě, milý Tkadlečku, znamenaj toho, že člověk ten od přirozenie jest hlúp narodil se i jest sám o sobě hlúp a bez smysla se jest narodil. Neb tobě i každému to praví Aristotileš v svých třetích knihách, jenž je píše O duši a řka, podlé jiného smysla a rozumu příštieho že člověk, když se narodí, nenie jinak než jako dcka hoblovaná, vystrúhaná, na niežto nic psáno ani malováno jest, ale psáno móže býti i malováno. Též člověk každý jest beze všeho rozumu a bez smysla, když se narodí, od přirozenie, ale móže smysl k sobě přijieti, jako dcka písmo neb barvu, i rozum taký, ješto tiem smyslem a tiem rozumem móže seznati a srozuměti, co jest dobré a co jest zlé. Hleď, kterakť sú mnozí velicí mistři smysla hlubokého, učenie mnohého, múdrosti nevýmluvné a neslýchané, zrostli z mladých a z mladých dětí a hlúpých lidí a pošli druzí od nerozumných lidí. Toho