[42r]číslo strany rukopisua tak pravíme, jakož vieme: Toť jest dobrý, ctný člověk, buď panna neb paní, jinoch nebo stařec, jenž moha zle, když chtěl, učiniti, i učinil dobře, a moha druhdy i tajně nepočestně učiniti, i neučinil; toť jest ten neb ta cti hoden neb hodna, toť jest pravá šlechetná šlechetnička, toť jest pravý, dobrý, celý a první a šlechetný člověk. Ten stav a přebývanie to dvořské, to jest tak vysazeno a ustanovito a tak řádem zřiezeno, aby v pocti mezi sebú přebývali a počestně byli a činili a počestně se stavěli, chtěj se neb nechtěj, a počestně bydlili. A pakliť se to kdy přihodí po našem zjednání, žeť by takéžto, jakož jest byla ta tvá tobě milá, anebo vyššieho řádu neboli opět nižšieho, jako třieska mezi nehty a mezi prsty byla kterak uvázla, nechtiec dáti na sobě znáti té nemúdrosti, tajiti musí a tajiti má, ne proč pro jiné, jedno ať by se jie ta bolest neobjetřila, ač by to kto zvěděl; neb se takáž bolest ničímž jiným jedno řečí lidskú ráda objetřievá, a jakžť se bolest taká kdy propustí, takť jie nebrzo lze zaceleti ni vodú odeprati, ni mastí kterú zaléčiti, ni prachem kterým zasušiti, jedno posmievanie vždy od lidí trpěti.

Hleď, žeť sme právi, coť sme dřieve s tebú mluvili a ještě tobě to pravíme! A poněvadž smy právi, již učiň, jakožť velí mudřec Diogenes a řka: „Jestližeť kto dá dobrú radu v které věci a to milostivě učiní, poděkuje jemu s pravú věrú ukaž se v tom poslušen a volen, očť jest radil!“ Protož nemni, bychom tobě zle radili tak, bychom co jinak chtěli pověděti, než to, coť tobě pravíme, toť jest tak. Hleď, coť praví k tomu Aristotileš, veliký mistr,