[44r]číslo strany rukopisubyla liť jest ta tvá topička tvé vše dobré, nepotřeboval li s mimo ni nic jiného, jehožť se nám nezdá aniž to sám řieci smieš. Kterak pak práv budeš, že vždy pravíš, že jest byla tvé vše dobré? Ej, literáte, pomni se! Ej, žáčku, buď při paměti! Ej, dvořáčku, nebuď tak hlúp, daj se navésti, pomni se a drž kóň smysla svého na uzdě! Pravíť týž Boec: „Ó, by všichni lidé srozuměli tomu, čemu srozuměti mají, a toho smyslem svým došli, čehož dojíti by mohli neb měli, a uposlúchali toho, čehož poslúchati mají, a obmyslili stav ten, jenž jim příleží, a činili to[ay]to] to to, což činiti mají, tehdyť by snadně došli rozumem svým toho, že by se nejeli ničehož, čehož by se jieti neměli, a ve všech věcech by štěstie mievali.“ Rozvaž řeč tuto a pomni, kamť se chýlí, coť z nie přijíti móže tobě! Nečiň, jakoť pútníci činie! Čímť sú déle na púti, tiemť sú také déle v sirobě. Též ty, čímž se viece zapomínáš na svém smysle, tiem dále zajdeš, a čím dále v hlúpost zajdeš, tiem nám i sobě méně srozumieš. A zdali toho nevieš: Ktožť se dlúho k sobě sám navrátiti nechce, ten tiem déle v hřiechu stojí, tiem viece proti sobě Boha popúzie ku pomstě. Neslýchal s toho, když rolí neb dědina která jest dlúho nezorána a tak nezdělána leží, že potom s velikú prací jie musí býti pomoženo, a druhdy toliko práce jest s ní, že jie člověk i nechá? Nedopúštěj se toho ty, zpomeň na svú dědinu svého rozumu, nedaj jie úlehlí léci a jie se zkaziti! Požívaj toho sám již, což s dřieve jiným pravil, co s jiné učil, co s jiným namietal, drž se toho sám, jižť jest potřebie, jižť jest toho čas. Učiň podlé rady toho pohanského mistra Tales; kdyžť byl zašel smyslem