[41v]číslo strany rukopisuOstatku sám rozuměj, coť mieníme anebo proč sme tyto čtyři počestnosti vypravili, než však s odpuštěním všech dobrých paní a panen a bez jich úrazu to řieci musíme. I co se tomu divíš, žeť jest byla ctná? Zda toho nevieš, že při dvořiech lehkých lidí a s próbojemi neradi trpí aniž jich rádi přijímají? Než to, coť přijmú, musíť býti jisto, celo a cti zastalo a v tom se dáti znáti a se ohlásiti a v tom přebývati; lib se, nelib, chtěj se v pocti býti neb nebyti, vždyť jest býti v nie. A netolik těm lidem podlé vyššieho řádu povýšeným, ale i řádu nižšieho, jakož jest byla ta tvá topička tobě milá; i tať jest musila býti ve cti a v pocti, ač chtěla býti při dvorském stavě, ač ne pro se sama, ale pro jiné šlechetné panny a panie, s nimižto jest snad přebývala. A zdali nevieš, že jeptišky, vejdúce v klášter, v ohradu, musie dobře činiti, neb zle činiti nemohú a druhdy nesmějí, netolik pro Bóh, jakožto pro lidi a pro kázen? Ale byť vóli měly, snad by se druhá zapomenula. Ano vlk boje se, by v jámu neupadl, nechá husi přivázané u kólku s pokojem; ne pro svú počest jie nechá, ale pro škodlivé puotky se jie častokrát netkne. A chtě vlk býti počestně čtěn od lidí, vzal kápi na se před lidmi, a za to, aby jeho ctili, avšak bez lidí vyl jako jiný vlk; nebylť jest vzal kápě na se pro stav té dóstojnosti ani pro Bóh, než ať by byl čtěn a mezi dobrými haněn nebyl a preč nebyl zahnán. Mlč, Tkadlečku, a nevaž sobě nic té jejie pocti tak mnoho, jakož o nie pravíš, když jiné nemieníš než svú tu jistú, radať jest to naše.

A jistěť dobře pravíme