[36r]číslo strany rukopisubude? Mýlíš se! A má liť se jie též dieti jako obecnému člověku – jehož jinak tomu neúfaj – kterak pak tvé dobré na nie ležeti má, ana sama kvielila, plakala, biedy, práce rozličné[20]zde znovu omylem uvedeno: práce na světě se lekajíc a bojiec, až v ni vnikla?

Ještě, Tkadlečku, o nie tak mnoho baješ, tak mnoho o nie rozmlúváš! Dosti toho, byť byla Bohem zvolena aneb dřieve času zvěstována k něčemu zvláštniemu dobrému. Leč sobě to za dar počítáš, že jest byla urozena? Slyš, Tkadlče, toť nenie jí samú než přátely jejími, od nichžto jest pošla. Neb byť to na nie bylo, byla by radějie kněžnú nežli vládykú, a jsúci kněžnú, raději by byla královú. A poněvadž to na nie nenie, i co s sobě umyslil, že o nie přestati nechceš? Pravíš, žeť jest bohata na cti. Nediv se tomu! Stud přirozený, jenž z mladictvé krve pocházie, to činí; dočakaj, budeš li moci, až v nie mladictvá krev mine, mineť v nic i stud, mine liť v nie stud, snadť ochudne na cti. Opět pravíš, žeť jest krásna, pěkna; i co se tomu divíš, jako by toho nikda dřieve nevídal neb neslýchal? Dočekáš li starosti jejie, dočekáš toho, žeť ji ta krása k starosti mine, ta všechna jejie bujnost zajde, nic z nie i naposledy nebude, kromě to, cožť při jejiem smyslu ostane, toť ji okrášlí; toť bude upřiemnost[am]upřiemnost] vpřiemnoſti, čest a počest, a v té ne vždy, jedno dokudž smysl bude také při nie, přebývati bude. Tkadlečku, i tak liť se krásna zdá a tak, jakož pravíš, krásna byla? Buď pak, že jest byla krásna aneb žeť se zdála krásna, slyš, coť k tomu praví Aristotileš mudřec: „By lidé měli oči jako linxcizojazyčný text, jenž tak ostře hledí, že skrze zed hledí a ji prozří, sezřeli by dobře vnitř tu krásu a tu pěknost, ješto jest zevnitř aneb