[34v]číslo strany rukopisui známe, slyšíme i čijem po tvé řeči, že s z té studnice svým učeným smyslem nepil, jižto sú byly učinily oněch sedm bohyň v pohanském řádu, o nichž praví Oracius, pohan ten, aniž si snad čítal kdy o přirozených běziech zdejších zemských věcí, o nichžto mistr Seneka praví dosti rozumně i také Aristotileš v svých knihách Příhodných. Neb by ty uměl právě rozvážiti řeč naši, jenž sme tak již mnoho jie dřieve i nynie pověděli, a ji sobě na své mysli a na svém srdci hluboko napsal, vždy by takých lehkých řečí, ješto se k ničemuž nechýlé, z své hlavy a z svých úst tak nestydlivě nepúštěl. Pravíť mudřec Pytagoras: „Ktož mlčeti neumie, ten také mluviti nevie kdy a kterak.“ A mudřec Sokrates praví tak: „Častokrát člověk člověku přimlúvá a jej haní[ak]haní] haníe, neb snad o něm dobře mluviti neumie, netoliko to o tom o jednom, ale o žádném dobře nemluví.“ Neboť druhý člověk jest té povahy, že nikdy o žádném nic dobrého nepovie.

Též ty nám činíš: Ty nás klneš neslýchanú kletbú z hněvu, [prosíš]text doplněný editorem[16]doplněno podle DG III 7 proti nám pomsty z nenávisti, žádáš na nás pohromy z nepřiezni; právě to zbóh činíš a bez potřeby. Než kdy na najhoršie přijde, mluv sobě, co chceš, volaj, kterak chceš, kvěl na ny, kterakžkoli uměti budeš, nic toho tbáti nebudem, nic sobě o to nesnáze žádné neučiníme. Jižť sme takým řečem přivykli, jižť sme takým kletbám navykli. Práv nám tvé volánie, tvój skřek jako skřek húserový, štěbetánie husie, pláč tvój nám právě jako neobmazaného kola rvánie a škřípanie. Uhroziti nás nemóžeš, mdel s k tomu, ne podlé síly tolik jako podlé smysla. Chceš slyšeti, kterak; slyš, coť praví Plato: „Ze všech lidí