[34r]číslo strany rukopisujá vám žádati a přieti uměji! Ty, Neštěstie, ty potvoro šeradná, ty s mě té přešlechtilé, té převýborné, té převybrané smutně zbavilo! Zaklni tě všemohúcí Bóh, daj tobě na věky zatracenie, a ode mne nebuď ty, zlé Neštěstie, nikdy mých hanebných kleteb prázdno, mého haněnie, mé zlé řeči, mé zlé přímluvy, zde i tam na onom světě na věky! Amen.

Teď[aj]Teď] Ed opět Neštěstie mluví k žalobníkovi a jeho treskce řečí rozličnú a jemu písmem i smyslem přirozeným dovozuje a ukazuje, že své té jisté želeti nemá; a v té řeči jemu rozličnými příklady naučenie dává, že žádný člověk bez Neštěstie býti nemóž a že žádný člověk nenie, by někakého nedostatku neměl. A potom vypravuje, proč druhdy člověk jest počesten a kudy to jde a proč v té počestnosti trvá a dokud, a kdy jie znikuje. A potom také vypravuje věk nebli věčnost let každého člověka, kterak kterého kto věku požívati má tak k Bohu jakožto k světu. A potom učí žalobníka hledati takúžto frejieřku, jakož tato byla, ješto jie pyče, ač jie hledati bude.

Po vóni kořenie, po vlně sukno, po barvě rozdiel, po řeči člověka múdří lidé poznají. Též tobě, Tkadlečku, řieci musíme.

Již to