[35v]číslo strany rukopisuni kuchmistři, ni měštěné jich, ni sedláci jich: ti všichni i jiní lidé obecní neb neobecní, tiť musie všickni nám časem ustúpiti a cestu svobodnú nám k našie vóli udati. Zvěděl li s kdy kterého krále, ciesaře, královú aneb takéhož člověka stavu vysokého nebli nízkého, by bez našich puotek byli? Zvěda to, navrub to pilně, ať vieme i ty zvieš, žeť sme [se]text doplněný editorem sklamali! A netolik, by ti jistí lidé mocní a znamenití byli bez našich puotek, ale jistě i tvá ta drahně volná, druhdy ne soběvolná, tať nás jest ještě neušla. A kterak ty pak řieci chceš, jakož již pravíš, by tvé vše dobré na nie ležalo, ana sobě sama volna nenie aniž bude? Nebť nás, Neštěstie, tak brzo při sobě mieti móže jako které Štěstie, a jistě spieš, anebli jako kterú pokutu dobrú. Čti pro ni a jsa dobrý, Tkadlče, onoho mudrce Sokratesa skládanie, jenž v svých knihách píše o přirození člověčiem a řka: „Člověk každý, když se narodí, počátek své psoty, ješto ji na světě mieti má, pláčem najprvé ukazuje a tu zjevuje, a jsa však ještě nevědom věcí budúcích, co trpěti má aneb co ho potkati má, duše, jenž nevědúci než jedno čijíc protivnosti, jenž sú na světě a tomu člověku snad[19]zde znovu omylem uvedeno: na světě zjednány, kvielí a pláče.“ Ni člověk řádu vysokého, ni člověk řádu nízkého, ni ciesař, ni sedlák [bez]text doplněný editorem pláče na počátku svého porozenie nenie. Hleď a slyš již, co chválíš, čemu chválu vydáváš, hleď a šetři, mnoho liť jest tvého dobrého na tvé té topičce, na té tvé zvolené! Poněvadž každý člověk, jenž se narodí, na počátku svého narozenie pláče a lká a psoty se lekaje, ta tvá tobě milá zdali toho byla prázdna anebo bez psoty anebo bez biedy