[25r]číslo strany rukopisuUj, uj, ty zlé, hanebné a mrzuté, zlé a nestydlivé Neštěstie! Již to dobře vizi a slyším, že s tak slýchalo ono slovo a onu rozprávku, ješto otec syna káže, učí jeho a řka: „Synu milý, člověka soběvolného a zapeklitého v hněvu a v zlosti mnoho spieše dobrotú a tichú řečí nežli bezděctvím a skřekem navedeš, člověka rozumného chytrými a druhdy pokornými řečmi k sobě přitrhnúti musíš.“ Též ty tak mně činíš a činiti mieníš: pěknú řečí mnoho mi vypravuješ, vida mú horlivost, své rozprávky mi lahodně rozpravuješ a velmi přívětivě vykládáš, chtě mě jimi jako zticha podjíti a mě tiem chtě od mé domácie hrdličky a mé liblíčky odvésti. Činíš i také jako lékař: když přijde k nemocnému, a on vždy u bolestech svých sobě stýská a se zamucuje, ledacos jemu rozprávie a dvorné věci jemu vypravuje, chtě jeho svésti s toho, aby sobě nestýskal, aby se nemútil, aby se veselil; a častokrát nemocný u veliké bolesti, slyše o svém zdraví praviti anebo něco jiného kratochvilného, své nemoci zapomene[z]zapomene] zapomiene. Tak s, Neštěstie, chytro; toť sem již seznal, že rozličnými řečmi zamlúváš a mě z mého úmysla odvésti chceš proto, ať bych viece nelkal, na tě nekřičel, abych na tě viece nekvielil, a vždy