[20r]číslo strany rukopisuPfuj, ach pfuj a nastojte na tě vždy bez konce!

Teď Neštěstie opět mluví k žalobníku a jemu to vykládá, že by všickni lidé, jenž sú byli od počátka světa na zemi až do siež chvíle, byli bez Neštěstie, že by již pravým pychem a pravým násilím jeden druhého jedl; a netoliko, ale že by jimi již svět dávno byl sšél a úzek. A k tomu lakomství a k pýše přirovnává k tomu Evu, první ženu, kterakými hřiechy byla podjata.

Všechna nebeská radost věčná, ta jest oddána bez skončenie dobrým lidem po jich smrti; všechna bieda a žalost pekelné propasti, tať jest přisúzena na věky zlým lidem. Ale všechny věci zemské na světě stvořené, jenž světa požívají, jsú nám jakožto k dědictví dány. V nebi jest pokoj a odplata po zaslúžení, u pekle pláč s nepokojem po vině a po prohřešení, zde na zemi jest všemu stvoření dána neústavnost od svrchnieho napravitele, a to jest nám mocně do konce poručil a proto, abychom všecky zemské věci svým řádem přesazovali onde i onde, i z onoho i z onoho miesta, a jim miesta ustavičného nikdiež nedali. Proč to nám a žádnému jinému jest poručeno, to ten sám vie, jenž nás k tomu jest vydal, nevědomoť jest to nám.