[18v]číslo strany rukopisujedno lidským zámutkem a lidským zlým. Dobro tobě řieci mně: „Mlč, Tkadlečku!“ Ale mně jest zle a nesnadné mlčeti, ano srdce mé vždy lká, nesnadno veselu býti, a já jedno o smrti myslím, by ta brzo přispěla pro tu převelikú žalost, pro tu přenevýmluvnú tesknost. A zdali oč tesknosti mieti nenie? Radost má všechna zhynula, posmievanie lidské mě mútí, klam a svěcké utrhánie mě tak hrubě obklíčilo, že sobě pokoje nemám. Snadno tobě řieci: „Tkadlečku, nestój o to a nech sebe a netbaj toho, čehož mieti nemóžeš!“ Ale mně jest nesnadno nestáti o to, bez něhožto sobě spomoci nemohu ani sobě sám, sem živ ani volen bez toho, čehož ty mně bráníš. Onať jest ved byla mé vše utěšenie, mé všie myslivosti kratochvíl. Onať jest byla ten mój sokolík, ten mój výborný ptáček, o němžto netoliko v České zemi, ale v několiko zemí bylo nadhlas a zjevně slýcháno, jímžto sem vše uhonil, nač sem jím vrhl, jímžto sem uplně jist byl vším, oč se jest on pokusil. Ale jižť se[v]se] ſem jest vzhóru[w]vzhóru] horu zdvihl, již se jest rozejhral, jižť se jest dal převábiti, jižť mu jest jinde pevně zalečeno, jižť jest pováben jinému, jižť jej má jiný v své moci!

A co bych mnoho tobě, hanebné Neštěstie, viece pravil? Neb netoliko, co sem již pravil, ale ještě slyš, coť poviem; ne proto, bychť tobě to pravil, ale aby vědělo, kterakť sem ji měl na své mysli. Onať jest byla ta, o niež já netoliko sám vždy rozprávěji, ale mnohé panny a panie, jenž sú s ní v obyčeji byly, i podnes jí vším dobrým po vše časy zpo[19r]číslo strany rukopisumínají.