[17v]číslo strany rukopisua téměř vše dobré o nie pravě, a již zpět deš, že mi velíš mlčeti a o nie mi mluviti nedáš. Radíš li mi to, tehdy mi zle radíš. Slyš, coť k tomu radí Seneka mudřec: „Spieše to mi slušie přezřieti a odpustiti vinu jeho, ješto z horlivosti koho s světa shladil, nežli tomu, ješto komu z dobrým rozmyslem zle radí a k zlému koho vede.“ A co ty mi huoře raditi móžeš a čím mě viece ke zlému navésti móžeš, než abych své zmilitké nepykal, abych jie zapomanul? Avšak o nie vždy vše dobré jsi pravilo. Zda ty mne tiem dále popúzieš, a chtě mi žalost obnoviti, jí často zpomínaje? Aneb snad mne tiem pokúšieš, co já k tomu diem? Haha, hanebné Neštěstie a zlé, sámť já ji znám bez tebe, a věru znám. Netbaj toho, hanebné Neštěstie, žeť jest byla topička, nicť jest to jie neškodilo; nedbaj, žeť jest kamna přebierala, pro toť jest jie čest míla byla, po cti stála, vše dobré jie mílo bylo. Známť ji uplně, známť ji zacelo, známť ji já i bez tebe. A netoliko podlé tvé řeči a podlé tvé chvály a podlé tvé výmluvnosti ji znám, ale takť ji znám, že neřku, bychť pro tě nechal mluvenie aneb o nie nechtěl mluviti, ale do mé smrti chci jie pykati, do mého poslednieho dne pro ni chci truchliti a ji zpomínati. Ty samo ani žádný staviti nemóž kromě Boha samého. Zda si toho nikdy neslýchalo, žeť praví mudřec Theofrastus, že pravá přiezen nenie smrtedlná ani kdy zahynúti má? Téžť opět praví a řka: „Člověk, jsa na světě bez věrného přietele, jest právě jako tělo umrlé bez