speklo, že k ničemuž rozumnému se ohnúti nedá aniž snad muože. Zlé máš, Tkadlečku, svědomie, tak hrubě sám proti sobě zašed!

Pravíš opět, že s tu svú útěchu pro ny ztratil a jie pro ny zbyl. Ej, žeť se není zasmíti tobě pro tvé jarobujné smysly a pro tvé múdré přímluvy! Ba, slyš opět, pilně slyš a neslyš, dobře to slyš! I nenie liť to lépe, žeť sme my tě tvé té jisté pernikářky, té tvé jistbometice zbavili, nežli by ty byl pro ni na světě snad utracen a tam na onom světě snad věčně zatracen? Příhody naše jsú zde na světě rozličny, a častokrát naším zamúcením člověk se na onom světě utratí. Očitě a zřejmě činíš a mluvíš proti Aristotilešovi, jenž praví v svých prvých knihách Phyzicorum a řka: „Nic na světě sobě škodlivého a sobě protivného míti nechce, leč muší.“ Kterakž se pak nad sebú zapomanul, že o to stojíš, ješceť tě viece zatratiti nežli zvelebiti móže! Činíš sobě sám jako zlá matka: Chovajíc dietě své, nechtiec jeho často hněvati, i nechce jeho kázati ani jeho k čemu dobrému vésti, než ve všem jemu vuoli dává; a když doroste, smutek a žalost na něm často shledá, a pótky hanebné, ješto se jemu přiházejí, ji žalostivě zamúcejí. Zda ty toho pyčeš, že jsi škody hanebné pro svú tu jistú nedošel? Nepyč toho, treskci asa učeným smyslem rozum svuoj a k starosti toho pykati nebudeš ani želeti. Pravíť svatý váš Bernart takto: „Lépeť jest zde na světě kázen božie trpěti a vuoli svú přemoci