jsú ti najsilnější, ješto hněv svój na své mysli přemoci mohú.“ Toť se již ukazuje, kterak s mdel a nesilen, poněvadž horlivost svú a ten hněv proti nám přemoci nemóžeš; neb na sobě ukazuješ kakús řeč dětinskú a takúžto řečí kakés telecie rozumy na sobě znáti dáváš a sváry dětinské nadhlas ukazuješ. Však nám to divno jest do tebe, že se nestydíš. Než pravíť mudřec Epikuras, ktož se seznati nechce, že zle činí, i on se tresktati nedá ani tresktánie přijieti chce. Tkadlečku, ujímáš psa bez potřeby za ocas, nejsa jeho svědom; strach, by tě neukúsl! Hladíš ho, anť spí; procítí liť, užéřeť tě; strach, ať se po něm neobjietří! Nevieš li, co praví Plato mudřec, ale věz! Takť jest pověděl, že ze všech nedostatkóv, jenž je člověk na sobě má, najvyššie bieda jest na něm a při tom, kterýž rád mnoho mluví a hanebné rozprávky vede. Stojíť psáno: Chceš li, ať nebude přimlúváno, nepopúzej bez potřeby žádného na se; chceš li bez nechuti býti, pusť mimo se, cožť se tebe nedotýká.

Řekliť sme dřieve tobě, ještěť pravíme, a to dobře slyš, a máš li asa uši telecé neb osličie, ještoť sú přielišně veliké, dobře je otevři a vždy a ještě pilně beř na mysl řeč naši! Ani urozenie, ani bohatstvie, ani rekovství, ani mudrstvie, ani bláznovství, ani zhola nic, co jest kde zde na světě a světa požívá a požívati chce, musí naším protivenstvím potkáno býti a v naši moc vniknúti a naším úřadem tresktáno býti, ni mladé, ni staré, ni pěkné, ni škaredé, ni sličné, ni mrzuté, ni král, ni ciesař, ni ciesařová, ni královna, ni paní jich, ni komorníci jich, ni hofmistři jich, ni maršálci, ni šenkové, ni kraječi,