nachovali i nahromazdili, že sú to vše po sobě jiným lidem ostavili, ještoť sú nynie živi, avšak sú sami od toho zemřeli? A to, což vy nynie shromazdíte, toho také s sebú nepobéřete, také někomu ostavíte, a tak že vždy jeden jest živ druhým. A netoliko jedno po smrti, ale častokrát za zdravého života pobéřem jednomu i dámy druhému, ne vždy však jemu to pobéřem, by bez toho vždy byl, než častokrát to jemu na čas odejmem a časem dopúštíme se jemu k témuž vrátiti; a druhému to jednú odejmúce, viec se jemu k témuž navrátiti nedámy.

Ba ved, bylo liť jest líbo, drahý Tkadlečku, žeť sme byli zjednali, že tvá utěšená někoho se pro tě byla zbavila, budiž také neprotivno, že jest tebe odsedla a jiného má. Slyš Šalomúna v jeho Přísloví, coť praví: „K dědictví, k kterémuž kto chvátá a na počátku pospiechá, naposledy a na skonání nemievá požehnánie.“ A zdaliť se to neskonalo na onom bohatci, jenž chvátaje k své vóli bydliti neměl proto požehnánie? A zdali se také tobě to nestalo, pro niž nynie nám přimlúváš? Onoho, ještoť jest prvé odsedla pro tě, toť jsme my, Neštěstie, k žalosti byli zjednali jemu, žeť jsme jemu jeho radost zrušili, a tomuto, ješto jest nynie dána ta tvá utěšená, toť sme my dopustili a tobě to zrušili. A proč sme my to učinili, jestliže nás viece popúzeti budeš, poviemeť, ač neradi, ne pro se tolik, jakožto pro tě pro samého a pro tvú nerozumnost, ješto s jí daleko sám proti sobě zašel a pozblúdil.

Hleď, jakýť jest nám dvorný úřad poručen! Aristotileš, ten jest dobře a uplně dobře řekl: „Jedné