zpomínají. Onať jest té své šlechtě naddosti učinila, svój řád počestně na vše strany vedla, svému rodu dobře cti rozmnožila. Ej, dobrá, ej, šlechetná, ej, přešlechtilá dievka, ctná žena! Toť jest ta dobře – a viece než dobře! – na paměti měla, kdežkoli jest slyšala, převýborné, tajemné, zapečetěné v svém srdci onono slovo, ješto je Šalomún praví a řka: „Lepšie jest jméno dobré a počestné nežli mnohé bohatstvie aneb nežli poklad aneb kamenie drahé a masti vonné.“ Ej, hanebné Neštěstie, nevieš ty toho, žeť jest byla bohata na své cti? Nazbyt jest měla obyčejóv dobrých a ctných i ctností jiných; krásnať jest, pěknať jest, ochotnať jest nade všecky své družice a tovařišky, zrostu pořádného, řeči libé, vzezřenie milého, obyčejóv dobrých, kroku rychlého, chodu zpanilého, veselých a ochotných přímluv, ladného promluvenie. Bych pak o nie mnoho mluvil nebo pravil, k tomuť sem nedostatečen, hoden jie chváliti nejsem aniž vypraviti uměji jejie šlechetnosti. Téměř budu mlčeti, neb ty všechny ctnosti, jimiž ona jest obdařena, netolik od přirozenie, ale od samého Boha štědře sú jie a milostivě dány. Přešťastný svět, jenž na něm kdy jest takéto přešlechtilé božie stvořenie! Kto ji zná, nerad se s světem pro ni rozlúčí. Tebe, Neštěstie, pro takéžto nevýmluvné božie stvořenie, jenž s mě jeho zbavilo, měl bych na tě křičeti hrdlem hlasitým, léhaje a vstávaje, o tobě zvláštnie piesně a mrzuté a nelibé skládati i je všady prozpěvovati. Na mú vieru, Neštěstie, byť v tobě bylo které slitovánie, byť