učiníš a k tomu mě mocí přinutíš, takť se utajiti musím, jehož mi se nezdá. Jinak ty ani žádný mne neodhrozí, bych o to nemluvil, bych proto kóži měl ztrhánu mieti, ocas ztratiti, psí hněv věčně i tvój k tomu mieti.

Ej, zlé Neštěstie, netoliko já, ale lehčejší by se z toho rozhněval. Odjal s mi to, k němuž sem plnú naději měl všeho svého dobrého; nadál sem se to obdržeti, oč sem stál vší silú, jakož sem prvé o milosti praviti uměl, zklamán sem, zrazen sem, a žádným, než tebú, sem viery k tobě zbyl; i naděje mi zahynula, milost mě již od sebe odstrčila, již sem zahynul. Ej, hanebné Neštěstie, zda ty nevieš, že při veliké škodě bývají velicí zámutkové a po veliké škodě bývá veliký smutek a po veliké ztrátě bývá veliká žalost? A což sem já kdy, jakž sem živ, kdy větčieho ztratil a na čem sem kdy větčí škodu vzal, oč sem kdy tak škodlivě zašel jakožto nynie, zbyv té všie útěchy, jenž netoliko mě podlé zevnitřnieho utěšenie živila, ale i vnitř dušičku mú u mém těle častokrát svým odtušením zachovala? Ej, ej, Neštěstie, ej, ty hanebné Neštěstie, netolik, ale škodlivé a mrzuté Neštěstie! Ne člověcky ani lidsky bych já to učinil anižto křesťansky, než hovadsky a pohansky, takúžto šlechtu, takúžto šlechetničku, takúžto liblíčku, takúžto holubičku, takúžto domácí hrdličku tak neznámě, tak nedbanlivě, tak zapomenutě, tak ohýrale s mysli spustiti, tu, ješto ty, Neštěstie, jie samo nevýmluvné chvály vydati nemóžeš a o nie se chvály nemóžeš vydati, o nie mnoho