Pravíť Aristoteleš v svých prvních knihách Metafyziky: „Vóle božie nenie věděna.“ A jindeť praví: „To, cožť k věčnosti slušie, to konečného věděnie nemá dosti.“ My sme věčné a my konce svého neviemy, ty pak nadto. Protož toť sú súdové boží, nech jich a nás ostav při tom, čímž sme vydáni. Než ty, ješto s námi hrubě zacházieš a vždy řeči své umenšiti ani uskrovniti nechceš, ty vezmi před se to a znamenaj a pilně znamenaj a rafijí svého rozumu na svém smyslu a v svém srdci dobře a hluboko pevně a znamenitě napiš a tak, aby nezapomínal, než kdyžť se kde udá, pobyti tu, kdež by co o nás takového slýchal. Bychom my od počátka světa aneb od počátka prvnieho člověka, jenž z hlíny jest slepen, až do sie chvíle nebyli svú moc ukázali, a když jako zahradník štěpie přesazovali a druhé z kořen nevyplenili v jich stavě, však by již jeden byl druhého jedl, jeden na druhém byl by jezdil, kto by s koho síly viece měl, neboť by se o pokoře a o nízkém stavě byl nevěděl, aniž by byl uměl seznati, co dobré, co jest zlé, co prostředek mezi jich oběma; žádný by byl nedělal, žádný by druhému pohodlé žádného nečinil, žádný by pod druhého byl neslyšal. Ti všichni by byli chtěli páni býti; vše, což by koli bylo na světě, co by sobě kto byl dosáhl, kto by sobě kto byl zjednal kterakožkoli, mnělť by byl člověk, by to věčně jeho bylo a že by on toho nikoli zbýti ani kterak potratiti mohl. Ryby všecky rozličného a dávného přirozenie v hlubokosti mořské i v jiných