duše.“ Zdali mníš, žeť sem jie neměl za věrného přietele, protože sem se v tom nedal mnohým znáti ani jie v tom chtěl ohlásiti? Slyš, Neštěstie! Pravieť múdří lidé, řkúce tak: „S přátely se seznajíce dlúho s nimi přebývati máme, ale nemnoho s nimi v marnostech rozmlúvati.“

Zdať tě bolí, šeredné Neštěstie, žeť viem, že s mi křivdu učinilo? Hanebné Neštěstie, rozumiemť tomu dobře, divť by to žádný nebyl, bychť pro ni života sobě ukrátil, a ty na to hledíš, nebo to učinil bez tebe – žeť by se tebe vždy doneslo, že s mě k tomu připravilo – a sobě též učinil jako onen pohan Platius, o němž také Veliký Valeriaš praví, že když on slyšal, ano chot jeho umřela, teskností pravú a žalostí velikú, sedě mezi svými přátely, nožem svým sobě v prsi dal a sám se žalostí chtěl zahubiti. Ale nebylo to jemu dopuštěno v ty časy, by se zahubil. Však potom dálež dálež podšedše jeho túhy a on se roztíkav a rozváživ sobě na mysli milost tu, ješto ji k nie měl vždy, se sám zabil a zahubil. Též také syn Katanuov slyšav, že chot jeho unesena a pryč vzata, z velikého smutka, ješto pro ni měl, a z té žalosti srdečné nemoha dojíti, čím by se zahubil, ni nože, ni meče, ni jiné věci, jíž by sobě smrt učinil, živého uhlé sobě toliko v hrdlo nasul, až i skonal. Též i mnoho jiných, jakožto Pyram sobě učinil sám svým vlastním mečem smrt pro Tiřiv, chot svú, o nichžto ty, hanebné Neštěstie, dobře samo lépe vieš nežli já. Ty, Neštěstie, mluvíš jako ten, jemuž ničímž píle nenie,