tak protivného učinil, že mě dřieve času zahubuješ? I v čem sem se kdy proti tobě obmeškal, že mého jinošstvie a mé mladé postavy veselé časy chceš odjieti a již odjímáš? I co jest tobě příčina, že s mi úraz, že s má smrt, že s má múka, že s mé zahubenie? I zdali nic? Slyš! Onať jest již proti mně zahynula, jako by jie nebylo, ale já sem živ, ale smrti žádám. Ach, Neštěstie, co s mi tak učinilo! Smluv se asa s Smrtí, ať mě asa spieše k sobě vezme, ať túhú nevadnu dále po nie, a mra umřieti nemohu; neb k smrti na každý den tiehnu, avšak duše vystúpiti nechce. Ej, Neštěstie, nemuč mne, oddaj mě Smrti, ať mě ta zatratí, ať mě ta zahladí! Onať se mnú skoná, nemnoho mi činieci protivenstvie. Nediv se tomu, hanebné Neštěstie, žeť sobě tak hrubo činím, onať preč. Slyš to! Onať jest již soběvolná, jakož chce, proti mně; jáť sem ale, hanebné Neštěstie, vězeň tvój, ty ze mne činíš, což již chceš, ty ze mne učiniti móžeš, jakž chtieti budeš. Onať jest preč, ty si se mnú samo ostalo, nenieť mi kto radě tebe se ukryti, nenieť mi již kto odtuše v protivných nechutech, nenieť kto mně již dada veselú odtuchu a řka: „Netbaj, mlád s, nestýskaj sobě; Bóh tě stvořil, Bóh tě živiti bude; Bóh tě dal dobrý smysl, tiem smyslem počalť jest vše dobré dokonati.“ Ach, ach a vždy ach a běda na tě, na zlé a na nečisté Neštěstie! Ach na tě vždy a bez přestánie, ach bez konce buď vždy při tobě po vše časy! Toho vše zlé, ješto zlé slove, buď tobě ode mne k dědictví dáno na věky u pekelné hlubokosti! Bóh sám, ten tě zbav té moci, tvé zlé a protivné příhody a obrať tě v prach