vrátiti se neumie, vrátiti se nemá. Jižť sem jako kól od plotu ostal, o němž se všechno přípletičie osulo. Sámť sem ostal v sirobě z tak velikého utěšenie. Jako nevěsta smutná po svatbě s neznámým mužem, též já, Neštěstie mrzuté a nemilé, s tebú sem ostal a ty se mnú. Preč jest ta, jiežto slúžiti nebylo mě léň. Ji milovati mně byla radost a utěšenie, jí zpomínati ve všie milosti bylo nade všechny věci utěšeno. Pryčť jest ta, o niež kdy bylo rozmlúvati, jiného pokrmu sem nežádal; preč jest ta, s nížto by bylo býti na věky, by se člověk nezstaral; pryč jest ta, jiežto mnozí sprostní slúživše ke všemu dobrému došli, všie cti nabyli, ke všie kratochvíli den ode dne se přiblížili; preč jest ta, jenž má jinošská léta byla ve všie pocti k mužnosti přivedla, mysli přidala, bujnosti přimnožila, kratochvíl rozšířila. Prečť jest, prečť jest, ach, vždy ach, preč jest zastúpila má deničnie záře, preč se jest brala má světlá hvězda, po niežto sem se vším svým rozumem vnitřním zpravoval, co mám činiti a co nechati, jakožto učený plavec a marinář na moři po svrchnie oblačné hvězdě. Preč jest blesk mój třepetný a jasný mého jasného slunečka, jižť jest za huoru zaniklo, za mých časóv se nevrátí zase ke mně, ej, již já po něm zahynu.

Ach, ach na tě, zlé Neštěstie! Temná noc, ta mě již pojala v svú moc, kadyž chozi, tady všudy blúdím, a mlha, ta mě na vše strany obklíčila. Vida nevizi, hledě opatřiti se nikda nemohu, tehda poznaje cesty i blúdím, znaje se sám, sám sebe sem zapomněl, cožkoli vizi, oka mženie přede mnú zahyne. Nemním, by v okršlku světa, což slunce obsiehnúti móž, bylo, by mě k radosti