srdečnú vnitřní a tajnú žalost činí a tu má bez přestánie mieti, snad i bez snadu muší, dokud svět světem jest? Nevieš ty, šeredné, mrzuté Neštěstie, žeť praví Phapho mudřec, tak řka: „Kdy kto jest mocen koho nižšieho sebe a v té moci jest jemu ukruten a jemu které nátisky činí, jest ten podoben k tomu zprávci a k tomu poručníku, ješto jemu jest sirotek poručen, an jej zahubí neb jej umrtví mečem svým.“ Nečiníš ty, jako činí lev, ještoť jest tvář němá; tenť má to přirozenie na sobě, cožkoli přemóž mocí svú, toho nechá. Ty toho nečiníš; již s mě mocně přemohlo, ještě mě s pokojem nenecháš a ještě mi mluviti o nie nedáš. Ach, hanebné Neštěstie, že se nestydíš toho dobrého mudrce Seneky, ještoť praví tobě i každému řka: „Nižšieho sebe, totíž sobě poddaného, nemáš s pýchú pod se podtisknúti; nevieš, nač tobě samému přijde.“ Nečiníš ty, jako činil Alexander Veliký, ješto pravil řka: „Ze všie své moci a z svého panstvie neviem nic svobodnějšieho k svému vladení ani co dražšieho k své libosti nežli těch, jenž jich mocen sem, nad nimi maje žalost, i v milost svú je přivinu.“ O témž se čte: Když byl boj získal, přišli k němu jeho vladaři praviece, že mají mnoho vězňóv, ale vše služebníkóv; odpověděl jim a řka: „Propusťte je a pusťte je svobodna; nechci býti pánem nad nesvobodnými, anižto chci býti pán chudých a zavázaných k rozličným pracém, než chci býti pánem nad pány a nad svobodnými, ješto nejsú žádnými jinými službami zavázáni nežli jedno vazbú a panstvím mým.“

Ach, hanebné,