aniž my které krásy šetříme, ani milost, ani nemilost, ani žalost, ani mladost, ani starost, nic bez našie puotky nenie, ni dětinstvie, ni mládež, ni jinošstvie. A zdali mníš, že s v jinošském stavu, by vše býti mohlo po tvé vóli? Pověz nám, Tkadlečku, když s námi tak chceš zajíti řečí protivnú a pravíš, žeť jest tobě mnoho dobrého sešlo námi od tvé utěšené! Ba, Tkadlečku, čítal li s kdy v knihách kterých, by kdy který člověk na světě, ješto podlé obyčeje obecného přirozenie živ byl, by kdy byl bez našich puotek, kromě k toliko oslavných lidí a svatých, ješto byli nad obyčej obecný a nad přirozenie živi podlé milosti božie? Musíš řieci, že s ani slýchal, ani kde čítal, sám si pak i nadto žádného nevídal. Čím ty pak chceš šťastnější býti, abychom tě viece ctili nežli obecného člověka, a nébrž chceš, abychom tě viece ctili nežli ciesaře Julia neb krále Alexandra aneb dobrého krále césaře, v ty časy krále českého, ješto jsúce mocni, však našeho osídla a našeho protivenstvie druhdy ujíti nemohli? Mledle ztěž se, koliko se jest našich příhod přihodilo jedno těm, ješto ty je znáš a ješto s o nich za tvých časóv slýchal, buďto vysokého nebli nízkého řádu; a kolikrát se jim to přihodilo, vypsati ty ani vymluviti, ani kto nebude moci. A mina všechny jiné příhody, popiš jedno příhody ty, ješto je měli od nás jedno ti králi, ješto sú byli v Uherské zemi, jakož sú Uhři vysazeni; konce jim nebude. A chceš li, jakož i móžeš, své protivnosti na své mysli sobě sám připomanúti, co s jich také od nás měl, ješto dobře bylo podobnějie o ty na ny volati aneb s námi o to zajíti, ještoť jest nejednú