preč jest ta, jenž se za mě starala, preč jest ta, jenž za mě u potřebě podobně a výmluvně odpoviedala. Jižť jest sama preč, preč jest ta, jenž mě s sebú sama živila, a jáť sem tak sám ostal, a neuplně ještě sám, než méně než sám! Nebť sem bez nie jako puol člověka, ni svój, ni její. Neb to, což činím, toť bez rozumu činím; to, cožť vdovú jest, toť se druhdy k ničemu nechýlí.

Ach na tě, zlé a nelítostivé Neštěstie! Co s nade mnú učinilo, co s mi odjalo, več s mě poddalo, več s mě podtisklo i k čemu si mě jedno přirovnalo, že jsa i nejsem, byv i minul sem; avšak sem vždy, ač člověkem, ale poníženým dosti! Hleď, hanebné Neštěstie, žeť sem daně všecky vydal ze všeho dobrého stavu, se všie mé kratochvíle veselé, se všie mé cti dosti rozšířené, ze všeho mého utěšenie tajné milosti, se všie mé mladosti! Již co nemáš jiného bráti ani z čeho nežli z smutku mého, veňž si mě vtisklo, veňž mě podmanilo, veňž si mě poddalo i dalo, jako na věky odsúdilo. A to, což již vezmeš neb bráti budeš, nenieť aniž co jiného bude nežli pláč, tesknost, žalost, truchlost, bieda, zámutek se vším zdycháním tajného i zjevného skřeku; z tohoť již daně dáti muši, neb jest ona vše jiné s sebú pobrala. Ty s to, Neštěstie, zjednalo! Ej, Neštěstie, onať jest byla mocna dáti i ostaviti, ale ty s mi to vše zrušilo. Ach, hanebné Neštěstie! Jáť sem ten raněný, smutný tkadlec, jenž sem tvým úrazem tak omámen, tak uražen, tak otrúcen, žeť se nečiji nikdy na dřevnie bytie navrátiti.

Ej, zlé Neštěstie! I coť sem tobě kdy