tato knieha nás k tomu učí:
Kdežto zpurnost se polúčí,
snáze se zasměje tehdy,
když s pílú se ozdobí veždy.
[195] Tatoť zahrádka v sobě plodí
květ s ovocem přiezen činieci.
Ono vonie, ono svietí,
což se tobě líbí koli,
ovoce aneb květ, to voli.
[200] Pakli obé libé tobě,
květ s ovocem, češ je sobě.
Až by mu mysl jednostajnú
nezadšila mrzkost mocí tajnú,
toto dielo jest zpáčila,
[205] aby v múdrosti byla čilá.
Mzdú, z niež by utěžala sobě
planá rolice na tobě,
Bože, rosú svého ducha
skropiž slovce tato suchá.
[210] Sprostnost slovnie nese také
mravóv ctné břiemě všaké,
i škeřípka velmi tvrdá
zatopuje jaderce hrdá.
Báseň škeřípků se načítá,
[215] jaderce jest múdrost v ní skrytá;
knieha zahrádkúť se nazývá,
básnice za květ vzata bývá,
múdrost ovocem se nazývá.
De gallo et iaspide.cizojazyčný text O kohútu a o jaspidu, kamenu drahém
In gallo stolidum, in iaspide dona zofie pulcre notes,cizojazyčný text
stolido nil sapit ista segescizojazyčný text.
Capitolum primum sequitur.cizojazyčný text
Prvú básnicí dává znáti,
[220] že múdrosti bláznóm neslušie dáti,
jenž jie ctíti nerozomějí
aniž jie užívati umějí,
neb tak by ve zlém miestě padla
a v své moci by zavadla.
[225] A toť jaspis, kámen drahý, ukazuje
a kohút toho doličuje.
Z řadu sletěv v smetech sedí
kohút, sotně hladem hledie.
Tvrdým nosem poče hnój hrýzti,
[230] zda by žráce mohl tu nalézti,
jímž by hlad zahnal od sebe.
Nohami hnój sem i tam hrabal
i naleze drahý kámen,
an se blští jako plamen.
[235] Užase se přieliš silně,
avšak promluvi dosti pilně,
řka: „Drahá věci, ležíš v hnoji,
jenž jest přitmil krásu tvoji,
žeň má z tebe opršela,
[240] žalost mi jest ji požala.
Ej, by byl nalezitel tobě,
toť by tě vzchvátil sobě.
Jehož země jest pokryla,
skvostnost chytrostí by svietila.
[245] Tebe hoden sem nikake,
aniž mně se hodíš také,
ani já tobě co prospěji,
aniž ty mně, kam se ději.
Milejiť bych zrnko zchytil,
[250] jímž bych své vole nasytil.“
Jaspis múdrost znamenává,
kohút blázna nám vyznává.
