nasáhaj!“ A protož čte sě o svatém Augustinu, že když kněhy O svaté Trojici skládal, najprvé sě skrúšeným srdcem mocně Bohu poručil, toho na Bohu prosě, aby mu dal o tak velikých nesnadnostech právě a duostojně psáti. A když jednoho dne, chodě po mořském břehu, o svaté Trojici myslil, nalezl jedno děťátko velmi krásné, střiebrnú lžičkú mořské vody nabierajíce a v malú jamku lejíce. Jemužto sě svatý Augustin zasmáv vece: „I co činíš, milé dietě?“ Děťátko odpovědě: „Chci všicku mořskú vodu do této jamky přeliti.“ K němužto svatý Augustin vece: „Kterýmto obyčejem móžeš učiniti, ano moře veliké, lžička malá a malá jamka?“ K němužto dietě vece: „Mně to snáze bude učiniti než tobě, cos zamyslil naplniti. Tos sobě v úmysl vzal, aby ve všech kněhách o přepovýšených nesnadnostech svaté Trojice psal. Jehožto ižádní smyslové nemohú obklíčiti ani kteří rozumové snésti. A tvé kněhy sú jako malá jamka těch velikých nesnadností zdržeti a tvój rozum jest jako malá lžička z tajnice Božie nabierati. A svatá Trojice jest bezpřiemně veliká hlubokost.“ A to řeklo děťátko i zmizalo.
O tom sě také v kněhách jedněch starých Ezdre píše, že když Ezdráš v jeden čas o nesnadnostech o Božiem držení zvěděti chtieše, tehdy anděl z nebes naň zavolal a řka: „Pokus, móžeš li oheň na váze a vietr loktem změřiti a včerajší den, aby dnes byl, odezvati.“ Jako by řekl anděl, když toho, ješto jest malá věc, nemóžeš učiniti, kterakž tehdy chceš o převýšených nesnadnostech věčného božstvie, všetečným zámyslem ptaje sě,
