ochotně a přívětivě a pro lásku a milovánie svého hospodáře, jehožto mějieše, svého vlastnieho lože jim postúpila a sama sobě jinde, v jiném pokojíku připravila. A když bylo ráno, paní Julianova šla nábožně do kostela. A aj, Julian, její muž, ráno přijev, i jide k svému loži, jako by chtěl svú manželku zbuditi. A všed do pokojíku, nalezl, an muž s ženú leží na loži spiece. I domnieváše sě, že by žena jeho s jiným mužem přiebytek měla, a inhed vytrh svój meč tiše, oba dva jest na tom loži zabil. A když vyšel z domu, potkal manželku svú, ana sě béře proti němu z kostela. I poče jie tázati, kterací by to lidé byli, kteříž by na jich loži a na posteli odpočívali. A ona jemu odpověděla: „Rodičové tvoji sú, otec tvój i matka tvá, jenž sú nás dlúhého času hledali a nemohli sú nás naleznúti. A já pro tu lásku jich k nám velikú postúpila sem jim lože svého.“ A on to uslyšev, náramně sě velmi lek i poče převelmi hořce plakati a řéci: „Běda mně hřiešnému, co učiním?! Najmilejšie své přátely sem zahubil. Aj, zajisté naplnila sě řeč jelenova, kteréhožto hřiechu já biedný a hubený mnoho sem sě varoval, avšak sem sě jeho nemohl uvarovati. A již Buoh tě žehnaj, dcero má najmilejší, neb již chci sě toho hřiechu káti, a to tak dlúho, donidž mi jeho Pán Buoh neodpustí.“ Jemužto ona vece: „Nedaj toho Pán Buoh, mój bratře najmilejší, abych tě měla opustiti, ale chci s tebú sě těch hřiechóv káti. A poněvadž sem s tebú byla v utěšení, chci také i v zamúcení býti.“
Tehda odtavad vyšedše za někakú
