„Když jednú v tom městě Constantinopolim mor byl, tehdy jeden robenec z prostřed lidí k nebesóm vtržen. A tu této piesni od andělóv sě naučil svaté Trojice. A potom sě odtad na zemi vrátiv, zazpieval a řka: ‚Svatý Bože mocný, svatý silný, svatý a milosrdný spasiteli, smiluj sě nad námi.‘ A jakž tu anjelskú pieseň lidé zazpieváchu, tak inhed mor přestal.“ Takže sě skrze ty divy dokazuje, že jest Otec i Syn i Duch svatý všejeden Hospodin. A protož dobře die svatý Jan Evandělista: „Třie sú“, to jest ve třech osobách zřiezeni. Neb jiná jest osoba Otce, jiná Syna a jiná Ducha svatého. Ale Otcovo a Synovo a Ducha svatého jest jedno božstvie, spolu rovná chvála, spolu věčné blahoslavenstvie. A když jest našemu smyslu rozoměti nesnadno, jehožto smysl schrániti nemóže, ta svatá viera naplní. Tehdy jest každému člověku všemi činy podobné za to Hospodina prositi, aby což jest nesnadných o Bohu věcí, jichžto tělesným smyslem zde dostihnúti nemóžeme, to jest, kterak jest Otec, Syn a Duch svatý ve třech osobách a v jedné jednotě vše jeden Hospodin, to jemu všemohúci Bóh v nebeském království rač pro jeho pravú vieru oznámiti a v té známosti popřej přebývati na věky věkóv. Amen.
Tuto sě píše o svatém Krištoforu řeč velmi pěkná.
Čte sě o svatém Krištoforu, že viděv sě býti velikého člověka a pěkného, řekl sám k sobě: „Chci slúžiti najvyššiemu člověku, kterýžkoli jest na světě.“ A když uslyšel, že by ciesař římský byl najvyšší pán všeho světa, bral sě jest do Říma a počel
