déle trpěti, uzdravivši prvé mládence i povědě jim, že jest ona. Toho jest nesnadno vypraviti, kterakú radost sú Římené měli. I chtieše ji ciesař zasě za ciesařovú pojieti jako Bohem vzkřiešenú z mrtvých i všickni Římené jako i dřieve. Ale ona majíc jiný úmysl, vece ku papeži: „U mé žalosti slíbila sem Hospodinu viece s nižádným mužem nebyti, ale v klášteře chci býti v čistotě až do mého skončenie. Protož, muži Boží a otče svatý, neoblečeš li mě v to rúcho posvátné, budeš za mne v súdný den odpoviedati.“
Tehdy papež jie požehna a obleče ji rúcho závičie. A tu jest svój svatý život dokonala a potom sě milému Pánu Bohu dostala.
Tuto sě píše o jednom rytieři rozprávka.
Rytieř jeden bieše, jenž včely chováše. A nic jemu neprospěly, neb jemu umieráchu. Když sě o to poče ptáti, kterak by jemu nemřely, i pověděno jest jemu, že položil li by tělo Božie mezi nimi, že by inhed přestaly mřieti.
Tehdy on ponuk sě, že chce tělo Božie přijímati, a když jest tělo Božie v ustech schoval a mezi včely je položil, včely zajisté stvořitele svého poznavše, z strdi své najslažšie vosku nadělavše, hosti svému najdobrotivějšiemu kapličku divným nástrojem učinily. A oltář učinivše, to drahé tělo na něm postavily. Kterýžto div uzřevši jeho žena, zpoviedala sě jeho knězi toho, což jest od svého muže viděla. Tehdy ten kněz vzav s sebú všecky lidi osadnie
