Ciesař jeden byl jest v Římě, jemužto Hospodin svú milostí rač dáti […]text doplněný editorem[6]chybějící text svú královnu, […]text doplněný editorem[7]chybějící text mravy i obyčeji a velmi výtečná po tváři. Mezi nimižto jest nebylo ižádného kochánie nesličného neb tělesného, ale v milosti, ctně a spravedlivě, pořádně v bázni Boží bydlejíce, přebýváchu.
Potom na mysl ciesaři vjide, že poče žádati velmi, by svatých Otcóv hroby po světě navštievil. Od své královny vzem povolenie, říši jí poručiv a bratra svého, jinoši mladého, i zdviže sě.
Ten pak jinoch, bratr ciesařuov, pro krásu té ciesařové je sě jie milovati a nepoctivě jí mluviti. A když častokrát jie pokoje nedadieše a ona jeho nemohúc jinak odbyti, i slíbila jemu jako povoliti. A zatiem věži káza dělati a v té věži dva mládce posaditi a dvě děvečce, ješto by tomu mládci, bratru ciesařovu, potřebu všicku po provaze táhli. Tehda ciesařová da jemu rok jednoho dne, jako chtieci s ním na tu věži, aby tajně s ním byla, to s ním mluvi. Tiem ten mládenec by velmi vesel. Tehdy když mládenec napřed na věži jide, a ta ctná královna, zamekši věži po něm, vráti sě do svého přiebytku.
Pak zatiem všecka říše byla jest s pokojem až do přištie ciesaře. Tehda ona uslyševši, že ciesař jede k domu, byla jest přieliš radostna i kázala všem kniežatóm i šlechticóm i přátelóm, což jich mohla mieti s sebú, vyjíti proti ciesaři a město krásně připraviti. Tehdy toho bratra ciesařová bez otaza z věže kázala vypustiti,
