ža[97r]číslo strany rukopisulostivého plakánie.“ To Matka božie uslyševši, velikým plakáním omdlevši, na zemi pade. Tu sě jie jiné Marijě chvátichu a, jakž mohúce, ji těšiechu. V tu dobu Ježíš tu ji ostaviv, do Jeruzalema jide. Po němž Matka božie vstavši, s Marijemi i s jinými ženami do Jeruzalema jide. Ale že Ježíš bieše zapověděl, protož nesmějiechu za ním v týž duom jíti, ale v duom svatého Lazařě v Jeruzalemě vnidú a tu svú žalostnú večeři učinichu.
A když Ježíš v jiném domu s apoštoly k večeři sěde, prvé než co jiesti počal, až Jidáš k nim přijide. V tu dobu Ježíš povědě a řka: „Žádostí sem žádal, abych tuto Veliku noc s vámi večeřal.“[39]L 22,14–15 To řek, večeřěti počěchu. A prvé než dovečeřěchu, až Ježíš vstav, čistým sě prostěradlem opásav. Vody teplé u medenici naliv, najprvé přěd Jidášem poklek, jeho nohy pokorně umyl a potom jim všem apoštolóm umyl.[40]J 13,4–5 Avšak nemilostivý Jidáš na to sě nic neobrátiv, ani sě proto co obměkčil, než vždy. Jako praví svatý Augustin: „To je proto učinil, neb tak bieše jiné učil a řka: Čiňte dobřě těm, jenžto vás nenávidie.“[41]Mt 5,44 Ale jinak apoštoli mniechu, by to byl proto učinil, [97v]číslo strany rukopisuež Jidáš často od stola vstáváše, neb jich šafář i strójce bieše. A když Ježíš k svatému Petru přikleče, chtě jeho nohy umyti, svatý Petr toho vzbráni, nóh umyti nedada. Ježíš k němu propovědě: „Petře, neumyji li tebe, nebudeš toho se mnú účastka jmieti, točíš nebudeš li mnú v duši omyt, nebudeš se mnú v nebeském království bydliti.“ Tehdy Petr Ježíšovi odpovědě: „Hospodo, než bych od tebe byl odlúčen, netoliko nohy, ale i rucě i hlavu rač mi umyti.“[42]J 13,6–9
A když již všem apoštolóm nohy umyl, milý Ježíš za stuol sě opět vrátil, mluvil k nim a řka: „Příklad sem vám ostavil, aby, jakož sem já učinil, též vy učiňte.“[43]J 13,15 Tu také vzdech, propovědě k nim tato slova a řka: „Milí moji synáčkové, skoro od vás již pójdu, již sě ta hodina blíží, v nížto prorazen, jat, svázán i ukřižován budu. Vy sě ode mne rozběhnete a jeden z vás mě proradí.“ To apoštoli uslyševše, zamútichu sě, rozličně sě omlúváchu a řka každý: „Zdali sem já ten, hospodine?“[44]J 13,21–22 Každý tu o sobě strachem mysléše, sobě neúfajě a řka: „Mistr náš božskú věščbu jmá, ač toho nynie úmysla nejsem, ale on to dobřě vie, budu li já ten.“ Jinak sě Jidáš omluvi, tak řka: „Zdali sem já ten, mistře?“ Jemužto
