horlivosti srdce a milosti, kteruož béře, ale světským nevoní duchovní věci, tiť po tom dějí. Protož my nemúdří, kterak jsme někdy měli v posměch obcování jich a skutky, ale oni počteni jsú mezi syny Božími. Čtvrtá příčina, síly ztracení, neb nemocný, když chuti míti nemuož a nejí, sílu potracuje skrze mdlobu. Tak duše, když nepřijímá kochání světského, vychází z skutkův světských, ale posiluje se v duchovních tak, že netoliko nemuož míti těch libostí, ale nerada o nich slyší. Pátá příčina, že nemocný rozum rád proměňuje a ztracuje a druhdy scestně mluví. Takéž duchovní světu umírajíc všecky světské věci v Pánu Bohu zapomínají i mluví věci světu neznámé a nelibé. I tak se světským zdá, že ze sna mluví, o tom příklad, že Nikodem nerozuměl jest o zemských věcech, kdež mu Kristus řekl: „Poněvadž o zemských věcech nerozumíš, o nebeských co pak srozumíte.“ Ale těm, jenž zde v světských libostech vymlúvají, stane se jako onomu, o němž se dí: „I oněměl jest.“ Neb jich nic dobrého vymlúvati nebude. Šestá příčina, že nemocný ztracuje zrak, sluch i řeč a údy nehýbání. Tak umrlí světu nečijí a nedbají příhody nižádné na sobě, na dítkách, na ženě, na přátelech, na statku. O tom v Přísloví mudřec dí: „Táhli jsú mne a já jsem nečil, bili mne a mne jest nebolelo.“ Ale zlí nemají li bolesti na tom světě, tiť to vezmú, ješto žádati budou toho, čehož bohatec žádal. Od Lazara žádal jediné krúpě k obvlažení jazyka. Sedmá příčina již nikterakž sebe neobrácení. Tak ti, jenž umírají světu, nic jich obrátiti muož od té cesty, o tom apoštol dí: „I co nás odloučí, zdali hruoza, zdali meč?“ Tak praví, stálí a umírajíc v Bohu, nikterakž žádati mohú, umrúc živu zase býti v světě.
{Na umírajícím příčiny které}textový orientátor Něž deset jest příčin na umírajícím člověku. A ty se mohú za nedostatek některý položiti. První, že mrtvému oči zavírají, tam bývá těm, jenž v hříších umírají, aby víc Boha neviděli, o tom v Žaltáři dí: „Chyťte zlosyna, ať neuzří slávy Boží.“ Druhá příčina, že jemu ústa zavírají, tak ti v hříších umírajíc, zavřená ústa míti budou, jako bohatec v pekle, aby nebyl v ničemž uslyšán. Třetí, že tvář bývá nelepá z krásné a pěkné, tak duše ušlechtilá a pěkná, jakožto znamení Svaté trojice znamenaná. Poškvrněná v pekle zlostmi bude černá a mrzutá, o tom v písničkách mudřec dí: „Černá jsem, neb mne jest slunce upálilo.“ Totiž zlosti mé, za něž jsem se nestyděla. Čtvrté, že mrtvý bývá ohavný a strašlivý, který jsa živ byl velmi milý. Tak duše hříchy zprzněná bude Bohu strašlivá a nemilá, protože za ní trpěl a strážce anjela z trůnu svého jí dal a ona toho nezachovala. Také při mrtvém zamúcení a žalost veliká bude, totiž přátel a sluh i rozličných lidí, protož anjelé rmútí se pro zatracení duše, rmútí se ďáblové pro práci, jenž s ní míti budou. Rmútí se člověk, věčného vykúpení nikdy nečekaje. Šesté, při smrti scházejí se mnozí, zvláště ti, jichž byl ten člověk tovaryš, také ďáblové přijdou, jako k tovaryši svému, o tom prorok v Žaltáři dí: „Obskočilo jest mne psuov množství a ti zaštěkajíc.“ Dějí jako prorok: „Chyťte jej, neb není, kdo by jej zprostil.“ Také mše bývají slavně zpívány, i vigiljí, v nichž ve všech jiného není, než kledba na zatracení a chvála i prozba za spravedlivé. Protož k tomu slavnému utěšenému zpívání, co dí hříšný, nic jiného než: „Ach běda, ach ouve.“ Také tělo bývá pochováno, již aby nesmrdělo, žádnému ošklivé aby nebylo, tak duše pochovává se v pekle, aby Bohu nesmrděla, ani ošklivá byla, o tom Izaiáš dí: „Smrad shnilosti jich najhorší.“ Také za mrtvé almužny dávají, též hříšnému dány budou muky bez skonání za jeho činy. Desáté a poslední, že mrtví po rozdělení přáteluov zboží a dlúhých časuov přejití, v zapomenutí věčném budou. Tak hříšní u věčném zapomenutí od Boha bývají, o tom prorok dí: „A pamět jich nebuď s svatými.“ Ale ti, jenž dobře umírajíc, umírají s Kristem, býti živi počínají.
{O večeři}textový orientátor Co pak po smrti píše Jan:
