Mnohomocné a velikomožné paní sestry milé, jakžkoli slyšely ste z řeči paní Lži, sestry naší milé, kteraké sú se jí věci přihodily, jakož sú předpověděné široce ty věci, ješto se netoliko jí samé dotýkají, ale nás všech. Protož sluší nám na to pomysliti, neb jest toho s potaz. Ó, jak těžké jest trpěti, že se nám tak děje, ledakdy, ledakdos na nás povstane hubenější. I vznáší se nad druhého, jakoby najlepší byl, aniž komu příti chce, než sám sobě. Pohleďte toho křiku, úpění a žaloby, ta Pravda chce všecko sama osobiti. Vím jistě, že vešken svět se její zdá, ale daleko jest toho, zle se uptala, marnáť její naděje, musíť jiné pomysliti mníť, byť jí to hned jedno sáhnúc přišlo. Toť Bohu přísahám, žeť se musí zapotiti, byť mi bylo i poslední sukni s sebe zastaviti, sníme ten pecen spolu, a přijdeliť na to, snadněť jej roztrháme, musíť býti ani jí ani nám, aby mne z toho potkalo, nevím co. Sáhnúť jí na kus a nechtěla bych živa býti, ačkoli vím a v tom se pochlubiti mohu, že beze mne svět za nic by nestál, aniž by lidé mladí v něm byli, než jako baby staré a vím, že mne stokrát nad její jednu potřebu potřebují v světě. Urození a vysokomyslní knížata, páni a zvlášt rytíři, mladí lidé váleční i ti, kdož sobě pod nos luskati nedají. Než ona se tluče po kněžích, mniších i ti mnozí neradi vidí, ani mluví, ani slyší ji. A jaká čest její po kazatedlnicích, jako biřic vyvolávati se dá, ledajakýs chlap chromý, slepý, ješto v světě jest drah za haléř. A jakož sem předpověděla i chce také u najvětších lidí vlásti: u otce, papeže svatého, u císaře v Římě, u králuov, biskupuov, kardináluov, u knížat, u pánuov i u lidí rytířských i u těch, jimž čistota milá jest. Ó, mrzká bláznice, kdež muož lajno s pižmem příslušeti, neb zlato s hnojem, toť právě se muož řéci šálený rozum v ryňku i na trhu. Aby mi nebylo, protože jest to vznesla na tak vysokú osobu, musila bych její hrdé řeči pokusiti, dadúc jí pobídku i všecka volení napřed, by to i na to přišlo samé a samé, ale proto zanechám, aby neřekli, že se odbiti chcem. Jakož vím já, že již tam, kdež jest ona svú při vznesla, dosti štěbetání jest o nás, jí pochlebujíc a sestru naši vinnú činíc, dvorníť jsú tam kumpáné, prvé soudí mnohokrát než ještě pře před ně přijde. Než úfám milému Bohu, že na to pomyslím, stůj to dlúho nebo krátko, že jí hanbu učiním, kdež budu moci. Než poněvadž jest před toho soudci přišlo, totiž Ducha svatého, a tak přísné jest rozkázání k stání, zdá mi se, že by zlé bylo, by sestra naše k tomu nestála. Však jako by se sama vinna činila, což z toho býti muož. Uslyšíme žalobu, uslyšíme soud. A bude li se nám zdáti, přijmem, pakli nic ale mlčením obrátíme, kam chcem. A snad ta žaloba muož býti, že nám snad tak skůro muož z ní něco vzato býti ku pomoci a jí k hanbě jako sestře naší. Neb často druh druhu kopá jámu a potom sám v ni upadá. Však jest nás s tú paní dosti, ješto sme tak dómyslní jako ona i s svými sestrami. Jí poraditi můžem jedné, zdá mi se, abychom všickni stály s ní k tomu roku, a což najpodstatněji budem moci shledati rad našich, žeť se někdo v prst ukúsne, uzře nás. A daremní jest tuto rada, poněvadž právě Pravda své žaloby nevyjevila jest, leč uslyšíme, co žaloby kořen a v kterých slovích bude. Přesto což jest úmyslu každá pověz.