našich hřiechóv.
Tožť i die čtenie: „Světlost v temnostech svietí a temnosti jie nepochopily.“ A toť jest, že ta věčná světlost svietí v našich srdciech temných, ale my pro svú pýchu a pokrytstvie a milosti neřádné k světu zatměli sme duše náše, že nemohú pochopiti té věčné světlosti. A což máme učiniti, učiňme. Jako když by byl člověk slepý, neviděl by slunce, přišel by k němu lékař a řekl by jemu: „Chceš li viděti? Máš mnoho prsti na očí. Svrz tu prst s očí a prozříš.“ Takéž i my, chceme li viděti to věčné slovo a světlo věčné světlosti, musíme prst svrci s našich rozumóv, totíš milosti tělesné porušené, jenž zatmievají náš rozum od božieho viděnie. A když to učiníme, tehda prozříme a uzříme světlo věčné světlosti a slunce všie spravedlnosti, pána Jezukrista. Jakož die Izaiáš: „Lid, jenž bieše v temnostech, viděl jest světlo veliké.“ Ale die čtenie: „Bieše člověk od Boha poslán, jemuž jmě bieše Jan.“ Tuto čtenie činí zmienku o člověku, když die: „Bieše člověk,“ to jest člověk veliký, vysokého a svatého života a osvieceného rozumu od Boha jeho světlem božským a mysli vysoké a pozdvižené k Bohu, že ta mysl bieše nebeská a člověk tělem na zemi bieše a myslí svú v Bohu přebýváše a života přesvatého bieše. Byl jest člověk veliký, o němžto pán Ježíš mluví, že mezi syny ženskými světější byl nevstal nežli Jan Křtitel. Toť jest ta hora vysoká, jež jest postavena mezi lidmi a mezi Bohem, od niežto lidé osvieceni berú. Neb jakožto slunce najprvé hory osvěcuje a potom s hor na údolé jde, tak sú byli světí ty hory veliké svatých a vysokých životóv a utvrzených v Pánu Bohu, že sú najprvé a najviece osviecenie přijímali od Pána Boha a od Syna božieho, slunce všie spravedlnosti té, a byli sú jakožto prostředek mezi lidmi, že sú, berúce osviecenie od Pána Boha, jiné osvěcovali, jako ti, ješto sú na údolí myslí nízkých a nakloněných k tomuto světu, nejsú pochopni světla božieho. Neb Pán Bóh jest duch a jeho světlo jest duchovnie, a my sme tělesní. Protož nejsme zpuosobni přijieti jeho světla. Jakož
