zvolil sobě pastuchu za syna. Kterak by se tomu velmi divili a ten pastucha byl by toho velmi vděčen. Čímž pak mnoho viece máme toho vděčni býti a diviti se tomu, že král všeho světa a blesk andělský, a jsa chvála všech svatých a jsa povýšen nade všecko, což jest stvořil, tak se jest ráčil k lidem skloniti svú milostí, že je za své syny chce vzieti, obohatiti viece, než některý král tělesný mohl by obohatiti své syny. Neb snad král tělesný, kdy by měl mnoho synóv, nemohl li by jim dědictvie mnoho dáti, mútil by se, ale když by jemu zemřeli, a jeden by mu zuostal, radoval by se, že by mu mnoho dědictvie ostavil. Ale u Boha jest ne tak. Čím on viece synóv má, tiem se viece raduje. A každému hojně dědictvie dává. Avšak jemu jeho nic neubývá ani jeho synóm, ač jednomu dá mnoho svých daróv, proto druhému nic neubude, což jest jemu dáno. A čím viece synóv přibývá, tiem také otci tomu nebeskému viece radosti přibývá. An, když jest měl jediného syna přirozeného, poslal jeho na svět, aby mnoho dobyl synóv volených. A chtě jim dáti své dědictvie. A toť jest on sám, náš Pán Bóh, dědictvie svých volených synóv i dcer, že oni jeho dědie, kochajíc se v něm a milujíc jeho a radujíc se v něm. A oni sú také dědictvie, že se on v nich raduje a je velmi miluje. A o tom die v kantikách kantikorumcizojazyčný text chot ku Pánu Bohu, choti svému: „Mój milý mně a já jemu,“ to jest mój milý mně, že jest on mé dědictvie i mé všecko utěšenie i najlepšie mé dobré. A já jemu, že sem také jeho dědictvie, že se on raduje v mém dobrém, že to činí pro mě, ne sám pro se, a také já jemu, že to vždycky jemu znám, což dobrého mám, že to od něho mám, a v tom ve všem slíbiti se jemu žádám, abych všecko činila k vóli jeho a z toho aby byla chvála jemu, ale ne mně.
A dále die čtenie o tom rodu svatém a duchovniem synovství božím, že kteřížto nejsú z krve ani z vóle těla ani z vóle muže, totíš, že to synovstvie božie nepocházie z žádosti tělesné
