v tom čtení třetie osoba božská tajně. A to v tom, že syn přebývá v otci a otec v synu a že velikú láskú a nevýmluvnú spojeni sú spolu. A to se miení ta láska nestvořená, Duch svatý, jenž od obú pocházie, od otce i od syna, a oba spolu spojuje divnú a nevýmluvnú láskú. A o tom die také svatý Augustin: „Pohané sú psali a docházeli toho svými rozumy, kterak sú rozdielné osoby v božství, ale jednoho bytu. Jakož jeden pohan praví, že jest jedna osoba věčná, od niež druhá osoba se rodí a od té druhá osoba divného sypenie, že jest oheň milosti, nestíhané na první osobu. A to nazývají Duch svatý.“ A tuto zvláštně píše čtenie o slovu proto, že slovo toto tělesné znamenává tělesnú věc jinú, nežli jest samo v sobě. Jakož v sobě, když to slovo Bóh jest, když to jest v srdci, i myslé lidé, co se to miení Bóh, že jest to některá věc najušlechtilejšie a najrozkošnějšie a najlepšie dobré, nad něž nemóž vymyšleno býti lepšie dobré. Neb najlépe a najrozkošnějie duši sytí. Druhé slovem býti zjeveno to, což tajného jest v člověku. Takéž Pán Bóh otec, co jest měl tajného v svém božství, to nám jest ráčil zjeviti skrze své věčné slovo, syna svého pána Jezukrista. A také když člověk má některý úmysl k jiným vynésti, musí to býti skrze slovo. Takéž Pán Bóh, kterýž jest měl úmysl k našemu spasení, vynesl jest to skrze své věčné slovo, syna svého. A také, kterýž má člověk rozum duchovní, ten vynese ven jiným skrze slovo zevnitřnie, v hlas, oblečený tělesně, zevnitřně přijímá rozum duchovní vnitřní, a jinak nepřijel by rozumu duchovnieho vnitřnieho, když by nebylo skrze slovo zevnitřnie. Avšak ačkolivěk hlas zevnitřní v ušéch dělí se lidských, avšak rozum duchovní nedělí se v srdci. Nebo týž rozum, kterýžto kazatel mluví, týž lidé přijímají, avšak kazatel týž rozum má v svém srdci bez umenšenie. Též to slovo duchovnie věčné, Syn boží, nemohlo se nám jinak učiniti, ukázati než skrze to přijetie člověčenstvie. Neb jinak nemohli sme poznati